Za migrací vidím lidské příběhy, říká režisérka filmu Moje slunce Mad
Moje Slunce Mad se v nominacích na Českého lva 2021 ocitlo díky schopnosti ukázat krásu v drsném prostředí Afghánistánu. Ačkoliv byl snímek nominovaný hned čtyřikrát, žádnou skleněnou lví sošku se mu nakonec získat nepodařilo. Příběh filmu vypráví o osudu české vysokoškolačky Heleny, která se rozhodne vdát se za spolužáka Nazira a založí s ním rodinu v Kábulu.
Pod jménem Herra začíná novou životní etapu v konzervativní afghánské rodině a snaží se vypořádat se s pravidly, která musí každá žena žijící v tamní společnosti dodržovat. „Většinou ve své autorské tvorbě používám motivy, které jsou vtipné, ironické a týkají se sexu. V tomto případě ale jejich použití nebylo možné, protože se snažím vždy co nejvíce ctít hlavní téma díla,“ komentuje Michaela Pavlátová.
Konflikt na Ukrajině dává snímku nový rozměr
Nejnovější snímek Michaely Pavlátové vzbudil od uvedení mezi lidmi velký ohlas. Dokonce i přesto, že jde o animované dílo, která podle režisérky nebývají mezi dospělými příliš populární. Autorka totiž k tvorbě filmu použila příběh, jenž s animací nemá mnoho společného a je záměrně určený pro dramatický hraný snímek. „Chtěla jsem udělat dílo, které by rozšířilo hranice vnímání i běžnému divákovi. Když dá filmu šanci, bude se bavit a po chvíli zcela zapomene na to, že kouká na animaci,“ říká Pavlátová.
Do srdcí diváků se Moje slunce Mad zapsalo také tím, že je nadčasové. Předpremiéra filmu se totiž odehrála jen týden po patnáctém srpnu 2021, kdy Tálibán obsadil Kábul a zapříčinil tak masový odchod tisíců Afghánců. Běženci hledali bezpečí v cizích státech, ve kterých se ze dne na den stali imigranty a setkávali se s nenávistí místních obyvatel. „Jestli by měl snímek někomu změnit názor na migranty, tak divákům. Já přistěhovalce vnímala celou dobu stejně, protože se za migrací snažím vidět lidské příběhy,“ pokračuje Pavlátová.
Snímek a jeho téma migrace na aktuálnosti nabírá i v posledních dnech, kdy jsme svědky válečného stavu na Ukrajině a každý den před konfliktem do okolních zemí proudí desetitisíce Ukrajinců. „Je zvláštní, jak se vnímání filmu mění. Na snímku jsme pracovali pět let a rozdílně působil jak při dokončení v únoru 2021, tak během evakuací z Afghánistánu. Dá se do něj však promítnout i současná situace. Obzvlášt´ do jeho závěru,“ líčí Pavlátová a doplňuje, že afghánští uprchlíci jsou nyní v podivné situaci. Evropou se řítí lidé z Ukrajiny a kdo ví, co bude s Afghánci.
Migranti jsou jako my, jen se jinak modlí
Podle Pavlátové v sobě snímek skrývá důležité sdělení, které by měl vyslyšet každý. „Obávám se ale, že mnoho lidí, kteří mají určité xenofobní myšlenky, na film s tématem migrace nepůjde,“ vysvětluje. Vztah Pavlátové k problematice se prohloubil i tím, že je v blízkém kontaktu s Petrou Procházkovou, autorkou knižní předlohy Frišta a její rozvětvenou afghánskou rodinou. „Nakonec vždycky zjistíme, že je migrant úplně normální člověk, který se pouze jinak modlí, obléká nebo mluví,“ dodává.
Michaela Pavlátová už má v plánu další dílo. A znovu bude animované. V tomto odvětví se cítí silnější, plánuje tak osobní a intimní celovečerní snímek, opět s ženským tématem. „Bohužel ale asi potrvá dlouhou dobu, než ho uvidíme v kinech. Zatím dáváme dohromady scénář a ocitáme se tak na úplném začátku,“ líčí Pavlátová a doplňuje, že konečně přišla na to, co chce dělat.
