Z lobbisty prezidentem. Plán Tondy Blaníka v nové komedii sice nevyšel, přesto baví svým charakterem
Po pěti sériích internetového seriálu se lobbista Tonda Blaník (Marek Daniel) ukazuje i ve filmu. Nová česká komedie režiséra Marka Najbrta Prezident Blaník začíná oznámením kandidatury českého lobbisty Blaníka na post prezidenta republiky. Tvůrci se kromě reakcí na události během druhé přímé volby českého prezidenta zaměřili i na témata, která byla v dané době aktuální. Příkladem je zdražení másla, které Blaník následně rozdával zdarma v rámci jeho prezidentské kampaně. V prvních 15 minutách komedie pobaví a zaujme, jenže pak už snímek připomíná spíše slátaninu utvořenou z mnoha témat. Blaník totiž nestihne své podpisy odevzdat včas na ministerstvo vnitra a zbytek snímku se snaží zúčastňovat debat pouze jako divák nebo sjednává mezinárodní obchod s Čínou.
Celý film se tak točí především kolem kampaní všech devíti reálných kandidátů, kteří bojovali o Hrad. Po příjezdu čínské delegace, kterou si Blaník objednal za účelem rozprodání státu a jeho památek, začne snímek působit jako mix několika problémů, které se hlavní postava snaží vyřešit. Filmu by prospělo, kdyby se scénáristé nesnažili reagovat na každou událost, která českou politiku provázela a soustředili se pouze na ty důležité. Divák by se tak mohl lehčeji orientovat v ději. V několika momentech totiž snímek nutí uvažovat více, než by bylo u komedie potřeba.
Improvizovaná setkání
Prezident Blaník se natáčel „za pochodu“, a proto museli scénáristé často improvizovat. Fiktivní postava Blaníka se totiž účastnila i reálných debat kandidátů, kde se reakce účastníků nedaly logicky dopředu naplánovat (a ani příliš odhadnout). Podle Režiséra Najbrta tvůrci třeba nečekali, že se jedné debaty zúčastní i nynější premiér v demisi Andrej Babiš, a tak se rozhodli jej improvizovaně do filmu vměstnat. Babiš jim nahrál tím, že na jejich hru přistoupil a Blaníka pozdravil slovy „Ahoj Tondo!“ a přistupoval k němu tak, jako by byl Tonda Blaník opravdovým politikem. Propletení reálného a fiktivního života tak bylo pro film přínosné a diváci jej ocenili.
Blaník se ve filmu snažil najít na několik kandidátů nějakou „špínu“, což se mu povedlo téměř u všech, kromě Jiřího Drahoše. Proto lobbista do intrik zapojil i svou matku, která Drahoše fiktivně svedla a natočila video z jejich milostných hrátek. Jenže přesně takové scény byly zbytečné a Drahošova „nevěra“, tak působila spíše lacině.
Prodej českých památek
V čem se ale měli tvůrci rozhodně snažit více, byl konec, který působil odfláknutě. Tonda Blaník, který chtěl ještě před chvíli rozprodávat české památky, je najednou zobrazen jako milovník národa. Přitom naprosto zbytečně. Nutno však podotknout, že bez důkladnější znalosti českého politického rybníčku a kauz, které se během několika let nastřádali, nemá divák možnost některé vtipy vůbec pochopit.
V některých pasážích se ale scénáristé mohli více zamyslet nad tím, jak bude děj pokračovat a i přes častou improvizaci mohli scény více promyslet. Jako v případě osobností, které se ve filmu objevily a hrály samy sebe. Blaník se je snažil spíše zesměšnit a udělat ze sebe hrdinu, který se nebojí vyhodit z domu například mistra etikety Ladislava Špačka, kterého nazval nejrůznějšími sprostými slovy. Snímek tak často vzbuzoval dojem, že kromě Blaníka v ději není pro někoho jiného místo. Přes to, že by to filmu i postavě Tondy Blaníka leckde významně prospělo.
