Výstavě World Press Photo dominovaly osobní příběhy
Výstava World Press Photo není jen o profesionální kvalitě fotografií, ale především je vzpomínkou a ohlédnutím za událostmi loňského roku. Tragédie a utrpení tradičně zcela převažují nad optimističtějšími snímky z přírody nebo kultury. Nejčastějšími tématy jsou nepokoje na Blízkém východě (arabské jaro), japonské zemětřesení nebo například útoky norského atentátníka Anderse B. Breivika.
Ticho, zadumanost a ponurá atmosféra je na výstavě všudypřítomná. Vzpomínky na uplynulý rok zde bolí a neposkytují útěchu do budoucna. Přestože se říká, že lidské utrpení a neštěstí přitahuje, počet návštěvníků oproti minulému roku klesl. „Ve všední den se přijde na výstavu podívat přibližně 200 lidí, o víkendu to bývá i více než dvojnásobek. Celkově je ale návštěvnost nižší než minulý rok,“ říká Marek, který na výstavě prodává lístky.
Fotografie, které jsou na vysoké profesionální úrovni, si sem přichází prohlédnout fotografové i ti, pro které je fotografování koníčkem. „Trochu tomu rozumím, fotím moc ráda a musím říct, že letos mě tu nadchnul skoro každý snímek. Jsou opravdu kvalitní a skvěle udělané. Loňský ročník se mi tolik nelíbil,“ hodnotí výstavu šestadvacetiletá Alexandra.
Pieta jako útěcha
Hlavní cenu letos získal snímek z jemenské demonstrace pořízený pro deník The New York Times Španělem Samuelem Arandou. Obraz podobný pietě zobrazuje matku, která drží svého osmnáctiletého syna, který se 15. října 2011 účastnil pouliční demonstrace v jemenském Sanaa a byl zasažen slzným plynem. Má symbolizovat utrpení i naději.
„Navzdory všem tragédiím, smutku a žalu jsme doufali, že objevíme obraz naděje, obraz, v němž se nebudou pouze odrážet události předešlého roku, ale který poskytne rovněž inspiraci a útěchu,“ píše v předmluvě předseda poroty 2012 Aidan Sullivan. Zmíněnou útěchu zde však pětašedesátiletá matka Magda, návštěvnice výstavy, příliš nenachází. „Z vlastní zkušenosti vím, že není nic těžšího pro milující matku, než prožívat bolest vlastního dítěte. Spíše s tou ženou soucítím. Útěcha je snad jen v tom, že dítě netrpí nadarmo.“
Jisté je, že letošní vítězná fotografie vyvolává empatii, hořkosladké emoce a nechybí jí ani jistá ikoničnost. Oproti loňskému vítěznému snímku mladé Afghánky bez nosu, nevyvolává kontroverzi, ani diskuzi o vhodnosti publikování. Výstava totiž bývá kritizována za míru prvoplánového násilí a snahu šokovat a pravidelně rozpoutává živou debatu o hranicích novinářské etiky.
Manželství, které nerozdělí ani Alzheimerova choroba
První obraz fotografické série Alejandra Kirchuka. Foto: Lucie Švábová
Marcos a Monica byli manželé 65 let, když se v roce 2007 zjistilo, že tehdy čtyřiaosmdesátiletá Monica trpí Alzheimerovou chorobou. Marcos se o ni staral sám, v pozdějších stadiích Moničiny nemoci ji musel krmit a nejprve jídlo rozmixovat, protože nemohla žvýkat. V posledním roce života už byla Monica upoutaná na lůžko a Marcos jí musel třikrát denně vyměňovat plenky a pomáhat sestrám, které k nim docházely, ošetřovat manželčiny proleženiny. Monica ho skoro nepoznávala, ale hlazení a objímání jí pomáhaly se aspoň na pár vteřin zorientovat. Zemřela v červenci 2011.
Silný, intimní, lidský příběh starého manželské páru vypráví série fotografií argentinského fotografa Alejandra Kirchuka, který získal první cenu v kategorii Každodenní život. „Příběh je dojemný a dává fotkám duši. Ten manžel to musel mít těžké a musel ji moc milovat, aby tohle všechno ustál a přitom na ní nepřestal pohlížet jako na svou milovanou osobu,“ říká dvacetiletá studentka Petra.
Sebevražda kvůli zrušené svatbě
Obraz nevěsty snažící se spáchat sebevraždu. Foto: Lucie Švábová
Třetí cenu v kategorii Reportáž získal Číňan Li Yang. Fotograficky zachytil dramatickou situaci, kdy příslušník místní policie chytá mladou ženu ve svatebních šatech, která se snaží spáchat sebevraždu skokem ze sedmipatrového domu. Podle místních zpráv se událost stala poté, co se se ženou po čtyřech letech rozešel přítel, s nímž prý plánovala svatbu. Mladá žena po incidentu neutrpěla žádné zranění.
„Působivý je ten kontrast. Svatební šaty jsou většinou symbolem radostné události a nikdo si je nespojuje se smrtí. To, co by tedy mělo být symbolem štěstí, zde působí právě naopak — ukazuje to ženino zoufalství a zklamané naděje,“ komentuje snímek čtyřiadvacetiletý Vítek.