Vladimír Körner: Politikům vadí autoři, kteří umějí pojmenovat zlo
Třiadvacátý pražský Festival spisovatelů letos ozdobilo několik významných jmen. Velké pozornosti se dostalo například nositeli Nobelovy ceny Orhanu Pamukovi z Turecka nebo Sun’alláhovi Ibrahímovi z Egypta. Ti přijeli do Prahy diskutovat o mnohaletém procesu zrodu národů a nových svobodných států, který byl v posledních letech završen sérií revolucí známých jako arabské jaro.
Mezi hosty letos patřil i český prozaik a scénárista Vladimír Körner (73), který svou besedou v Městské knihovně v Praze celý festival zahájil. „Národy vytvářejí politiku. A Vladimír Körner poukázal ve svých knihách na to, že člověk často není schopen se diktátorské moci a totalitnímu myšlení bránit,“ vysvětlila návštěvníkům výkonná ředitelka festivalu Vlasta Brtníková March, proč zvolili zrovna tohoto spisovatele.
Vladimíra Körnera a jeho tvorbu ovlivnily oba totalitní režimy minulého století. Jako pětiletému mu v květnu 1945 přímo před očima nacisté zabili otce a toto trauma ho ovlivnilo na zbytek života. „Když pak člověk dospívá, má dvě možnosti: buď se zblázní, nebo začne psát. Psaní pro mě byla droga, utěšitelka v nouzi,“ svěřil se Körner při besedě. Jeho válečné a poválečné zážitky také vysvětlují, proč se ve svých dílech věnuje zejména česko-německým vztahům.
Od scénářů k literatuře
Další ideologií, která jeho dílo ovlivnila, byla ta komunistická. Zákazy a cenzura ho přivedly od současných témat k historickým příběhům a také od scénářů k literatuře. Vystudovaný scénárista a dramaturg začal psát romány a novely, až když jeho scénáře byly zakázány realizovat. „Politikům vždycky vadí autoři tragických příběhů, kteří umějí pojmenovat zlo. Najdou se v tom a cítí se potrefeni. At´ je to jakýkoliv režim,“ prohlásil Körner. Mezi jeho nejznámější zfilmovaná díla patří Údolí včel nebo Adelheid. V rámci festivalu se pak promítal jeho mnoha cenami ověnčený film Zánik samoty Berhof, v němž opět dochází ke konfrontaci Čechů s Němci.
Při diskuzi, kterou řídil literární historik a kritik Lubomír Machala, se řešil i stále živý problém poválečného odsunu Němců a zda je vůbec správné ho odsunem nazývat. „Odsun nebo vyhnání, to byly normální pogromy a vraždy. Špatné je, že my jako děti, jsme toho byly svědky,“ řekl Körner a dal tím publiku najevo, že o slovíčkaření tady nejde. Podle jeho zkušeností se odsun většinou týkal pouze starých lidí, dětí a postižených, protože muži šli rovnou do ruského nebo amerického zajetí nebo ve válce padli. Kromě samotné diskuze bylo součástí besedy i čtení z Körnerova posledního románu Oklamaný z roku 1994, z nějž úryvek přečetl herec Radek Valenta.
Spisovatel z minulého století
Současné filmy a literaturu nemá Körner příliš v oblibě. Podle něj přišla v poslední době velká vlna amatérismu a plagiátorství a autoři nemají svůj vlastní rozpoznatelný styl. Körner dokonce prohlásil, že se mu zdá, že jeho filmy získaly dohromady více ocenění než celá česká porevoluční kinematografie dohromady. To se nelíbilo ani některým divákům z málo početného publika. „Byl vtipný, ale často také velmi arogantní. Nelíbilo se mi, že shazoval díla mladších generací,“ myslí si například student Petr Šoukal.
Körner svůj kritický postoj vysvětloval tím, že dnes už mají filmy jinou poetiku a on sám je z minulého století. Skvělé filmy se podle jeho mínění točily například v letech 1947 a 1967 — tedy vždy před velkým společensko-politickým zlomem. „Všichni si v roce 1912 říkali, proč autoři píšou takové pesimistické věci, když svět je v největším rozpuku. A ona přišla první světová válka. Teď žádný rozpuk není, takže nás čekají velmi požehnaná mírová léta,“ předpověděl Körner v nadsázce budoucnost.