Vladimir 518: Knihu o subkulturách jsme stihli za čtyři měsíce
Jaký je cíl knihy a pro koho je určená?
Samozřejmě je určená pro kohokoliv, kdo se o téma zajímá, ale na druhou stranu je určená i pro subkultury samotné. Motivací, proč kniha vznikla a jaký má smysl, je několik. Myslím, že velkou roli hraje například to, že je to nějaký časový záznam, poselství pro budoucnost o tom, jak jsme žili, vypadali, co jsme dělali, čím jsme se bavili. Potom je to určitá sebereflexe jednotlivých subkultur, a pak také návod, jak žít ve městě. Třeba pro mladé lidi, kteří ještě nejsou úplně vyformovaní a rozhodnutí, co by je mohlo bavit. Za další je to přehled současného stavu pro starší lidi, kteří nejsou součástí těchto subkultur. Další linií je konfrontační setkání subkultur, kdy se jedna subkultura může dozvědět něco o té další. Těch linií v poselství knihy je moc.
Subkultur bylo původně třicet pět, podle čeho jste nakonec vybrali těch dvacet šest?
Ve finále už jsme volili podle srdce a pocitů. Samozřejmě velkou roli hráli určité logické aspekty, ale čím víc se blížila realizace a definitivní rozhodnutí, šli jsme podle pocitu, protože subkultur je velké množství a každá z nich se dělí ještě na další sub větve, což je prostě neobsažitelné. Naším cílem nebylo udělat vyčerpávající encyklopedii. Spíš nějaký pocitový přehled.
Na které tedy v knize narazíme?
Snažili jsme se obsáhnout co nejširší spektrum, takže v ní najdete styly od tatoo, punk, emo, skinheads, motorkáře, virtuální skupiny i black nebo freetekno. Jedním z těch stylů, které jsme nakonec vynechali, jsou mimo jiné jogini.
V knize je přes tři sta fotografií zástupců jednotlivých subkultur, jejichž autorem je Tomáš Souček. Jak jste tyhle lidi sháněli?
Za svůj život už jsem potkal obrovské množství takových lidí a s mnoha jsem v kontaktu. Byl jsem tedy schopný toho v tomhle směru dát hodně dohromady sám. Teď myslím spíš důležité osoby z center jednotlivých subkultur. Se svými kontakty samozřejmě přišel také Karel Veselý a Tomáš Souček. Dali jsme to dohromady a kde jsme nevěděli, tak jsme prostě hledali. Když jsme našli někoho, kdo nám přišel relevantní a prověřili jsme si, že to není někdo z okraje dané subkultury, tak jsme ho poprosili o další kontakty. Čili první fáze bylo vyselektování subkultur, druhá fáze přiřazení jednotlivých autorů a další, kdy autoři dodali tipy na lidi, kteří by se dali fotit.
Co vás podnítilo k vytvoření této knihy?
To, že mě oslovili lidé ze studia Yinachi (vydává knihu v rámci projektu Czech Original Fashion společně s labelem Bigg Boss, pozn. red.), kteří přišli s určitou představou rozpočtu a tématu knihy. Tohle téměř donucení bylo ale příjemnou povinností. Měl jsem dát dohromady tým, vymyslet koncept knihy, rozpracovat vše do detailů a zrealizovat. Dnešním dnem to všechno máme za sebou a jsem rád, že to dopadlo tak, jak to dopadlo.
Byl jste tedy osloven jen vy a potom jste se domluvil na spolupráci s dalšími lidmi, jako je pan Veselý…
Přesně tak. Ze začátku jsem do toho nechtěl jít, protože jsem měl v plánu dělat desku a kvůli knize jsem ji musel odložit. To je vždycky závažné rozhodnutí v té pofidérní kariéře, kterou člověk dělá. Moment odložení desky je pro muzikanta hrozně nemilý, nicméně rozhodl jsem se tak. Mojí podmínkou ale bylo, že si sám dám dohromady tým lidí, kteří na knížce budou dělat, a celé to budu mít ve svých rukou, což Yinachi dodrželi a mají za to můj velký dík.
Obal knihy Kmeny. Zdroj: Šárka Prágrová
Jak dlouho trvalo vytvoření celé knihy?
Debaty o tom, že by se to celé mohlo uskutečnit, probíhaly od začátku roku. Na jaře proběhlo rozhodnutí, že se tak opravdu stane. Okamžitě jsem se začal scházet s lidmi z mého týmu. Postupně jsem je pro to musel získat. Samotná realizace začala až v červnu a práci jsme končili na konci září. Takže čtyři měsíce intenzivní práce.
To je poměrně krátká doba. Jak jste to stihli?
Ano, proto je udělaná takhle. Můj původní záměr spočíval v tom, že všechno napíše Karel Veselý a Honza Snopek, sociolog, který je v týmu také. Od toho jsme ale postupně upustili. Nejen z důvodů časových, ale i z důvodů koncepčních. Z toho pak vyplynula pomyslná rovnice, kdy knihu nakonec zpracovalo šestadvacet autorů. Díky tomu jsme byli schopní ji dát tak rychle dohromady. Každý se soustředil jen na to svoje, takže se to dalo stihnout. Jinak bychom tu knížku dělali rok dva.
Podle čeho jste vybírali autory jednotlivých kapitol?
Nejdřív vznikla tabulka toho, co by tam vůbec mělo být a k tomu jsme si pomalu začali přiřazovat potenciální autory, kteří nás napadali. Čili jsme vždycky šli po tom, aby to psal někdo z jádra té subkultury, ale samozřejmě byl kladený důraz na to, aby ten člověk uměl psát. Což ne ve všech subkulturách bylo možné. Naštěstí v drtivé většině ano. Vždycky ten konkrétní kmen má mezi sebou i člověka, který je publicisticky schopný. Tam, kde to možné nebylo, jsme hledali novináře, který už o tom někdy psal a je s tím tématem nějak v kontaktu. Právě díky tomu to šlo rychle.