Violoncellista Vilém Petras: Když si chci odpočinout od klasické hudby, pustím si techno
Snažíte se i vy vrstevníkům přiblížit klasickou hudbu?
Účastním se například vzdělávacích koncertů České filharmonie. Tyto akce mají vždy i moderátora, (např. herce Pavla Lišku, pozn. red.) prostřednictvím kterého se posluchačům snažíme skladby ještě více přiblížit a navést je tak k hlubšímu poslechu a zážitku z něj. Jde třeba o zasazení díla do historického nebo politického kontextu. Také pomocí krátkých hudebních úryvků ukazujeme, proč to autor napsal zrovna takto a co má daná hudba zřejmě představovat.
Je o tuto formu koncertů zájem?
Vypadá to, že ano. Dokonce takový, že se jich musí pořádat stále více a více. Pozitivní ohlas budí překvapivě hlavně skladby dvacátého století, které jsou posluchačsky velmi náročné, například ty od ruského skladatele Dmitrije Šostakoviče. Jeho skladby mají disonantní akordy, které nezní na první poslech příjemně. Posluchač se tedy už nemůže nechat vést jednoduchou srozumitelnou melodií, a proto je důležité poslouchat opravdu pozorně a být otevřený právě těm „novým“ prvkům, které tato hudba přináší. Klasická hudba obecně je hlavně emoční záležitost a emoce má každý z nás. Jde jen o to se zaposlouchat a najít si k nim vztah. Jedna z možných cest je i projekt s názvem Vážný zájem, kterého se účastním. Ten přináší klasické koncerty do příjemného prostředí kaváren ale i obýváků, kde lidem hrajeme. I to může být pro někoho na první poslech přijatelnější, než návštěva koncertního sálu.
Jak takový obývákový koncert probíhá?
Každý z těch domácích koncertů je naprosto jedinečný. Hráli jsme například v pražském studentském bytě v Holešovicích, kde byla hlava na hlavě, jindy zase ve staré rodinné vile nebo zahradním altánu. Odlišností od koncertních sálů je hodně, ale řekl bych, že nejdůležitější je právě ta bezprostřední blízkost mezi publikem a interprety. Koncert se koná v příjemném pohodlnému prostředí a divák má muzikanty často doslova na dosah ruky. My zase díky tomu vidíme okamžitě jejich reakce, což je pro nás také něco neobvyklého. Po skončení koncertu pak většinou muzikanti i diváci zůstávají sedět a nad sklenkou či něčím k zakousnutí si mohou společně popovídat.
„K České filharmonii vzhlížím“
Nyní ale hrajete především s Českou filharmonií. Je to pro vás splněný sen?
Víceméně ano. Je to orchestr, ke kterému odmala vzhlížím a jsem moc rád, že mohu být jeho součástí. Nicméně, jde vlastně stále jen o několikaletou stáž, takže mě ještě čeká ten nejdůležitější krok k nějakému trvalému angažmá. Rád bych působil v České filharmonii i dál nebo jednoduše kdekoliv, kde mě práce bude bavit. Zároveň bych se chtěl i nadále věnovat komorní hře.
Kde jste před tím sbíral zkušenosti?
Podobnou stáž jako v České filharmonii jsem už zažil v rámci orchestru PFK – Prague Philharmonia a úspěšně se také účastnil několika hudebních soutěží, jako je třeba Talents for Europe či Concertino Praga. Pak bych ještě zmínil Mládežnický orchestr EU, ve kterém působím už několik let. Tento orchestr vybírá během každoročních konkurzů ty nejlepší studenty vysokých hudebních škol ze zemí EU. Díky tomu jsem získal velký přehled o hudebním dění v Evropě a zároveň poznal, jaké to je, když 120 lidí z různých zemí tahá za jeden provaz a ještě se u toho dobře baví.
Najdete si mezi vážnou hudbou čas i na tu moderní?
Není to tak, že by muzikanti hrající jen klasiku neposlouchali nic jiného, ale troufnu si říct, že přeci jen převládají alternativnější žánry. Hodně lidí z oboru poslouchá jazz, já když si chci ale odpočinout, tak poslouchám elektronickou hudbu. Nejradši techno. Je to pro mě taková forma relaxace.
Nenapadlo vás tedy někdy klasickou hudbu s tou elektronickou spojit?
Napadlo, stejně jako mnoho jiných lidí. Většinou ale elektronická verze těm původním skladbám jen uškodí. Přesto elektronika v klasické hudbě už své pevné místo má, skládají se skladby pro elektronické nástroje, existují i koncerty pro diskžokeje a orchestr. Většinou to ale vzniká jen s vidinou zisku a s kvalitou to mnohdy nemá nic společného. Radši tak zůstanu u tradiční dráhy violoncellisty, nevidím v propojení s elektronickou hudbou budoucnost.
Lákalo vás hraní na violoncello odmalička?
Ne. Hrál jsem závodně tenis a snil o sportovní kariéře. K tomuto nástroji mě ale pak přivedli rodiče, kteří jsou oba hudebníci. Tenis i hudbu jsem tedy dělal nějakou dobu souběžně, nakonec ale vyhrál nástroj – hodně mě toho na něm baví. Hlavně ta zúročená práce, týmový duch a nesmím opomenout i to, že muzikantský život přináší možnost cestování. Kdybych nehrál na cello, myslím, že seznam navštívených zemí by byl o hodně kratší.
„V arabských zemích je v sále větší hluk“
Máte z těchto cest nějaké zajímavé zážitky?
Velmi rád vzpomínám na předloňský zájezd do Arménie, kde jsem byl členem orchestru složeného z muzikantů 40 zemí. Odehráli jsme připomínkový koncert ke stému výročí genocidy Arménů na začátku první světové války. To byl silný zážitek. Také jsem měl jet do Japonska, ale nakonec jsem kvůli nemoci nemohl. Evropské orchestry jsou tam ale velmi vyhledávané, takže věřím, že šance ještě budou. Dále jsem se podíval například do Emirátů a Ománu.
A tam ke klasické hudbě přistupují diváci jak?
V Emirátech a Ománu je klasická hudba něčím poměrně novým a lidé ještě asi nemají zažité to, jak by se měli při jejím poslechu chovat. V sále tak bývá daleko větší hluk než v Evropě, ale věřím, že se to s přibývající zkušeností posluchačů a organizátorů změní.
