Veronika Kubařová: „Vysvlečenej deník není teenagerská komedie“
Ve snímku Můj vysvlečenej deník jste ztvárnila svou první hlavní roli v celovečerním filmu. Prožívala jste díky tomu jeho nedávnou premiéru jinak?
Doposud byli na premiérách herci, o které šlo víc, než o mě a díky tomu jsem byla klidnější. Tentokrát jsem věděla, že film je o postavě, kterou ztvárňuji já, a tak pro mě bylo najednou všechno nové. Ale je příjemné, když od diváků získáte pozitivní ohlasy.
Jak se tedy mladá herečka vyrovnává s rostoucí slávou? Cítíte pocit výjimečnosti?
Vždycky, když si řeknu, že mi to sluší, tak okamžitě zakopnu nebo šlápnu víte do čeho, a to je výborná paralela k tomu, jak to je s mým pocitem výjimečnosti. Jakmile se mi něco podobného dostane do hlavy, tak mi život dá za uši a z toho mám opravdu upřímnou radost.
U teenagerských komedií má divák často pocit, že mejdan, který vidí ve filmu, po skončení záběru pokračuje. Bylo to tak u Deníku?
Deník pro mě není teenagerská komedie. Vytvořila jsem si pro něj speciální kategorii – něco mezi Raft´ákama, Holky to chtěj taky a temným filmem o fet´ácích, Trainspottingem.
To je opravdu zajímavá kombinace…
Rozhodně to není úplná sranda. Samozřejmě, všechny ty lásky a pařby, které ve filmu jsou, k pubertě patří a jsou úsměvné, ale je tam i vážná rovina.
Johana se ve filmu, kvůli nešt´astné lásce, pokusí o sebevraždu. Dokážete si představit tenstav, který dožene dívku k něčemu takovému?
Asi ne. Je pravda, že jsem v pubertě mívala takové nálady, při kterých jsem najednou viděla ty možnosti. Nůž, metro, lékárničku…ale ten krok k tomu bych nikdy neudělala.
Nelezou vám někdy vaše teenagerské postavy na nervy? Přeci jen, ony řeší problémy, ze kterých jste vy už vyrostla.
Musím říct, že z toho jsem měla právě v případě Deníku strach, protože Johaně bylo v některých částechpříběhu patnáct let, což už je docela velký skok.
Jak jste se s tím nakonec vypořádala?
Johana pro mě byla zajímavá v tom, jak řešila věci jinak, třeba tak, jak bych si někdy bývala přála řešit já, ale nedokázala jsem to. Jsem ráda, že jsem si díky ní mohla znovu to období dospívání prožít a trochusi zařádit.
Píšete si deník?
Dnes už ne, ale v pubertě jsem si ho psala.
Postava Johany Rubínové se ve filmu dočkala knižního vydání svého deníku. Snila jsteněkdy o něčem podobném?
Já na rozdíl od Johany neoplývám literárním nadáním, takže moje zážitky měly formu téměř bodového záznamu. Rozhodně to nebylo tak košaté a emotivně propracované.
Přesto, vrátila jste se ke svému deníku v době natáčení a inspiroval vás něčím?
Ano, našla jsem ho doma v Rakovníku. Samozřejmě bylo úsměvné znovu číst o mých prvních láskách ajak jsem to všechno prožívala poprvé. Pokud mě něco inspirovalo, pak to byla právě ta čerstvost emocí.
V době natáčení jste zároveň zkoušela v Městských divadlech pražských roli Catherine ve hře Důkaz. Jak jste zvládala rychlé přechody mezi filmovým a divadelním herectvím?
Tohle bylo velmi specifické období. Zkoušela jsem hlavní roli v divadle a do toho velkou roli ve filmu.Celý den jsem trávila v kůži výrazných osobností i bytostí. Bylo to náročné. Musela jsem se „přehazovat“ opravdu rychle, ale zároveň jsem si díky tomu snáze uvědomovala rozdíly mezi oběma postavami.
A mohla jste si přenášet něco z jedné role do druhé?
Rozhodně, a proto mě to ohromně bavilo. Díky Catherine, která je trochu šílená, ale zároveň geniálnímladá matematička, jsem se při natáčení odvážila sáhnout hlouběji do emocí. Toho bych se normálně možná bála, protože na kameře má každý pohyb i malé gesto mnohem větší význam než na divadle.
Jsou si tyto postavy něčím blízké?
Jsou to výrazné osobnosti s velkým emocionálním rozpětím, které se nacházejí ve zlomovém obdobíživota. Obě jsou pro svou jedinečnost společností těžko přijatelné.
Kde v nich je Veronika Kubařová?
Možná v pocitu nepřijatelnosti, který jsem také zažila.
Bylo to v době, kdy začal váš vztah s režisérem Karlem Janákem?
Natočila jsem s ním Raft´áky a najednou mě všichni obviňovali, že jsem s ním z vypočítavosti. Nejen média, ale také lidé, o kterých jsem si myslela, že jsou moji přátelé. To bylo velmi těžké.
Dnes už jste spolu sedm let. Za tu dobu jste spolu natáčeli pouze televizní pohádku Školave mlýně. Hraje v tom roli právě obava, aby vás lidé nepomluvili?
Dříve to tak určitě bylo. Nechtěla jsem,aby si lidé mysleli, že mi Karel pomáhá v herecké kariéře, protože jsem jeho přítelkyně. Dnes už bych se toho ale nebála.
V čem vám váš partner skutečně pomáhá?
Karel je v něčem velmi dětský, bezstarostný, a otevřený. Spoustě lidí dělá právě proto problémy s ním být, protože na to nejsou zvyklí. Pro mě je to výjimečné. Pomáhá mi svou pohodou. Já jsem vlastně jediný člověk, který ho dokáže naštvat a to už přeci také něco znamená…