Věra, příběh vzestupu a pádu cynické podnikatelky. Herci se snaží, ale zpracování drhne
Jestli měla Věra, hlavní postava stejnojmenného představení, někdy špetku empatie, rozhodla se ji zadupat do země. Kdyby na okolí brala ohled, nevybudovala by úspěšnou castingovou firmu. Workoholička a úspěšná bezdětná podnikatelka představuje typickou ctižádostivou egocentrickou ženu, která je ochotná obětovat pro svou pozici cokoliv. Včetně štěstí své rodiny, která zahrnuje jen bratra a ovdovělého otce. Partnera svým chováním odehnala a na děti by při vší práci neměla čas.
Právě tento sebestředný způsob podnikání, který stojí za zábavním průmyslem, kritizuje autor Petr Zelenka ve hře Věra. Sobecká žena, na jejímž příběhu drama stojí, brzy přichází o vše, co vybudovala. A co je ještě horší, její nejbližší, ke kterým se chovala špatně, jí nechtějí pomoci. Dramatický pád hlavní postavy tvoří hlavní část příběhu, na jejímž konci čeká morální poučení. Hra ale z přímočarého děje ničím zajímavým nevybočuje. Je proto brzy předvídatelná a emočně nezáživná, nemá čím překvapit. Ačkoliv by divák očekával, že se chování Věry začne měnit a vyvíjet, zůstává hrdinka vlastně stále stejná. Pýcha ji opouští až na úplném konci.
Obsazení na jedničku
Slabý přerod postavy dokáže divák odpustit zejména díky výbornému hereckému výkonu Ivany Chýlkové, která Věru ztvárňuje. Daří se jí udržet pozornost publika během celého děje. Významně tak zvedá kvalitu představení a odvádí výbornou práci. Ukazuje divákovi všechnu houževnatost i pýchu, které Věra prožívá. Představení ale sama zachránit nemůže. Většina replik i reakcí její postavy jsou očekávatelné, ničím kromě občasných vtipných, ale drsných odpovědí nepřekvapí. Právě to jsou největší slabiny scénáře i hry samotné.
Chýlkové výborně sekunduje Bolek Polívka v roli Věřina otce. Ten má svou dceru přese všechno rád. V určité části děje si ale musí přiznat, že ho svým sobeckým chováním zklamala. V těchto momentech přicházejí nejsilnější a nejzajímavější herecké výkony. Méně zkušení herci by asi tak intenzivně divákovu pozornost i přes slabý scénář neudrželi. Je také škoda, že vedlejší postavy, mezi které patří například Věry neteř, bratr či někteří klienti castingové firmy, se během představení ukáží na pódiu jen poskrovnu.
Kousavý humor u jednoho stolu
Zkušená režisérka Alice Nellis, která pracovala například na opeře Krakatit pro Národní divadlo, filmové pohádce Krkavci či minisérii HBO Pustina, zřejmě se scénářem pracovala nejlépe, jak bylo možné. Dějově slabší scénář ale nemůže vylepšit ani režisér. Již zmínění herci jsou pro hlavní role vybráni opravdu povedeně. Vznikla také zajímavá scéna, která se téměř celá odehrává kolem jediného stolu. Ten se během představení mění z pitevního stolu na jídelní, pracovní, i na kus nábytku ve skladu. Pozadí scény tvoří pouze obrovské plátno, které se proměňuje v místnosti i park.
Z vážnosti hra vybočuje humornými replikami. Ty jsou součástí i těchnejzoufalejších chvil, které hlavní postava požívá. Díky tomu nepůsobí představení čistě skličujícím dojmem. Věře se i přes její tragickou situaci daří přijít s vtipnými ironickými a kousavými reakcemi. Alespoň tím vybočuje z naprosté předvídatelnosti a příjemně odlehčuje nejen pád hlavní postavy, ale i představení samotné. Značně pomáhá i svižné tempo hry, způsobené rychlými změnami scén. Není proto náročné soustředit se a sledovat celou dobu dění na jevišti, aniž by se divák začal výrazně nudit a utíkat myšlenkami jinam. Dvě hodiny jsou ale pro tak prostý příběh zbytečně moc.
Autor se sice strefuje do silného tématu, je ale těžké prožít ho očima Věry. Ta je ze základu natolik nesympatickou postavou, že se s ní divák sžije jen těžko. Vzniklo tak přímočaré drama, které vytýká společnosti sobeckost a dravý hon za úspěchem. Svou hlavní myšlenku ale servíruje velmi stroze. Je jednoduché si představení „odsedět“ a bez většího soustředění pochopit záměr autora. Že člověk dopadne špatně a nikdo mu nebude chtít pomoci, pokud „půjde přes mrtvoly“ za vlastním ziskem, to samo o sobě na dvouhodinové představení nestačí. Náročnější diváky tato inscenace kromě zkušených herců a pár dobře stavěných dialogů nemá moc čím zaujmout. Představuje ale ideální večerní jednohubku, pokud se divák nechce moc zamýšlet a namáhat se větší pozorností.
