Tlumočník nabízí nejen originální zpracování tématu holocaustu, ale také skvělého Menzela
Příběh filmu Tlumočník ukazuje, že i dva charakterově odlišné staříky, kteří mají důvod se nenávidět, může spojit jeden cíl. Oba se touží dozvědět více o své minulosti. Martin Šulík přichází s novým celovečerní snímkem po šesti letech. Českému publiku je dobře znám, v 90. letech získal i ocenění Český lev za film Zahrada. Tlumočník proto budí velká očekávání, i díky obsazení hlavních rolí. Jiří Menzel hraje postavu Aliho – upjatého, zatrpklého dědu a syna obětí holocaustu. Herec Peter Simonischek, alias Rakušan Georg, ztvárňuje syna nacisty a příslušníka SS, který poslal Aliho židovskou rodinu na smrt. I když je to v reálném životě hodně nepravděpodobné, osud tyto dva staré pány svede dohromady. Georg si najme Aliho jako tlumočníka na cestu Slovenskem, kde se snaží odhalit pravdu o otcově roli během druhé světové války.
Trojnásobný zvrat
S ohledem na námět nepřekvapí, že film se nese v ponuré a lehce depresivní náladě. Paradoxně pak humorné scény, například kde si hlavní postavy sdělují jakými stařeckými chorobami trpí, působí spíše nežádoucím dojmem a jako odlehčení situace nefungují. Vtipné momenty působí vynuceně, přirozeně nevyplývají z děje a osobností jednotlivých postav. Bezduchá je pak role stopařek, se kterými Georg rozmanitě laškuje; ty jsou pro vyznění filmu naprosto zbytečné. Navíc v žánru road movie, v němž hlavní postavy cestují od zastávky k zastávce, jsou už stopující slečny u silnice spíše kýč.
Na rozdíl od jiných road movie filmů, ve kterých hlavní hrdinové naráží na různá dobrodružství, je děj Tlumočníka hodně vyprázdněný. Jezdí se z místa na místo, ale prakticky se nikde nic překvapivého a zásadního nestane. Divák tím ale získává dostatek prostoru na přemýšlení. Ovšem právě ona poetičnost, v níž hrdinové hledají sami sebe, je pro filmy (Zahrada, Všechno co mám rád a další) režiséra Martina Šulíka typická. K proměně a posunu dojde ale bohužel pouze u postavy Georga, a to navíc až ke konci. Ve finále ale přijde hned trojnásobný zvrat, což dojem ze snímku vylepší.
Dobrý výkon protagonistů
Co ale filmu hodně pomáhá je dvojice Menzel a Simonischek. Ti snímek drží i ve chvílích, kdy diváka začíná děj nudit. Herci v hlavních rolích ztvárnili své role takřka bezchybně. Přestože je Jiří Menzel známý spíše jako oceňovaný režisér, jeho herecký výkon je přesvědčivý a charakter tlumočníka mu sedí. Už v minulosti Menzel dokázal, že hrát umí – třeba v hlavní roli ve filmu režisérky Věry Chytilové Hra o jablko z roku 1976. Za ztvárnění postavy doktora Johna tehdy získal ocenění na mezinárodním festivale filmů na Panenských ostrovech. Peter Simonischek ale působí jako herec přece jenom o něco výrazněji a Menzelovu hlavní postavu tlumočníka místy zastiňuje.
Také kamera Martina Štrby filmu hodně pomáhá. Dobře klade důraz na city postav a detailně a dlouze zachycuje obličeje herců v emočně vypjatějších momentech. Záběry slovenské přírody zaujmou a diváka nepřestanou nudit, protože se zbytečně neopakují. I hudba v podobě emotivních instrumentálních skladeb dobře podkresluje atmosféru filmu.
Přesah do současnosti
Tlumočník je ve svém celku zajímavým a originálním zpracováním tématiky holocaustu. Filmy s podobným námětem se většinou odehrávají v době války, Tlumočník je oproti tomu spíše jen výletem do minulosti zasazeným do současné doby. Režisér Martin Šulík říká, že film Tlumočník natočil zejména proto, aby lidem připomněl krutosti druhé světové války. Důvodem k tomu je podle jeho slov zvýšená aktivita neonacistických skupin ve střední Evropě v posledních letech. V tomto pojetí tedy Tlumočník získává svůj přesah do současnosti. Už jenom díky této aktuálnosti a hereckým výkonům hlavních postav stojí za to jej vidět.
