Strašidelný dům v Praze není pro zbabělce. Hrůzu vám nažene pitevna od krve i muž s motorovou pilou
Problikávají světla a ze dveří vybíhá muž s motorovou pilou. Ihned se mi vybaví slova recepční, která naši čtyřčlennou skupinu před začátkem prohlídky seznamovala s pravidly strašidelného domu: ,,Nesmíte sahat na herce, ale oni na vás ano. Můžete křičet, ale stejně vám to nebude nic platné. Řeknu vám kouzelné heslo, když ho řeknete, herci se uklidní. Možná.“
,,To snad ani nebudeme potřebovat,“ pronese muž z naší skupinky. Přesto je na všech návštěvnících vidět, jak se snaží vrýt do paměti tajné heslo Fear House pro záchranu. Nikdo tu ale není proto, aby předčasně ukončil patnáctiminutový strašidelný zážitek, pro který jsme si přišli.
Na odvaze ale nikomu nepřidává podoba místnosti, ve které se zrovna nacházíme. Jako bychom se přenesli do jednoho z dílů hororu Saw. Místnost připomíná pitevnu stejně jako v hororovém snímku. Podlaha i strop jsou špinavé od krve. Uprostřed se navíc nachází zrezivělý pitevní stůl, na kterém leží atrapa lidské nohy. „Bylo mi líp, když jsme byli ve tmě a já skoro nic neviděla,“ pronáší kamarádka ke skupince.
Hardcore verze
Při nakupování vstupenek jsme se rozhodli pro méně strašidelnou verzi prohlídky. Na slevovém portálu jsem sehnala lístek za necelé čtyři stovky, normálně se dá koupit na místě za 450 korun.
,,Cena vstupného mi přijde trochu přehnaná. Když ale uvážím v jaké lokalitě dům je a jak jsou prostory velké, asi se není čemu divit,“ komentuje jeden z návštěvníků Jiří Varga.
Málo z nás si asi umí představit, co by přišlo během takzvané hardcore prohlídky. Trvá třicet minut a chodí se jednotlivě. Jak už název napovídá, dít se tam může téměř cokoliv. ,,Příšery s vámi mohou dělat, co je napadne. Nemají stanovený scénář. Jedině co nesmí, je ublížit hostům. Jednou nám herec návštěvníka pokousal a ten si pak stěžoval. Od té doby se to neopakovalo,“ říká jedna z majitelek Leona Nejedlá.
Strašidelnější, než by se mohlo zdát
Se skupinou se pomalu přesouváme do ložnice. Místnost osvětluje jen malá lampička na nočním stolku. Na stěnách jsou staré, v některých místech otrhané, tapety. Místnost působí velmi pochmurně a je cítit mírné ochlazení teploty. V tom mi k nohám padá Samara, postava z hororu Kruh, která se tiše ukrývala v jednom z temných koutů. Dívka s dlouhými černými vlasy, které jí překrývají obličej, nám pisklavým, pronikavým smíchem nahnala takovou hrůzu, že se raději zběsile otáčím, abych se ujistila, že zůstala v předchozí místnosti.
Jenže postava s nepřirozeně bílou barvou kůže je nám stále v patách. A když se znovu otáčím, Samara na mě najednou zírá ze vzdálenosti několika desítek centimetrů. Přesně jako ve filmu. V šeru místnosti je strašidelnější, než by se mohlo zdát. Dlouhá noční košile, kterou má na sobě, se skoro dotýká podlahy, vidět jsou jen její bosé nohy.
Setkání s Kruegerem
Přistihnu se, že neovladatelně křičím. Hrůzostrašná Samara stojící naproti mě zrovna tak. Jenže ona to má na rozdíl ode mě v popisu práce. Z transu mě vytrhne až hlas mé kamarádky: „Nemačkej mi tak tu ruku!“ křičí na mě. V momentě, kdy si obě uvědomujeme, že se vzájemně nedotýkáme, vyloudíme ze sebe dlouhý a vytrvalý jekot. V tom zpoza dřevěných mříží chytne kamarádku za ruku postava vypadající jako Freddy Krueger. Tiskne ji a odmítá pustit. Po několika vteřinách křiku a zoufalství se jí povede příšeře vytrhnout a prchá co nejdál může.
V baru, který svým vybavením připomíná hřbitov, mě napadá palčivá otázka: opravdu je člověk ochoten zaplatit čtyři stovky, aby se nechal vyděsit k smrti? Zároveň začínám chápat, proč na místě prodávají náhradní spodní prádlo.
