Slam poetry: fenomén, který připomíná sportovní klání víc než poezii
Dopředu připravené či improvizované verše a několik minut na jevišti. Takzvaná slam poetry je jedním ze způsobů, jak předvést publiku své autorské básně. Její název pochází z anglického slova slam, které znamená bouchnout, a od běžného autorského čtení se liší až sportovní atmosférou. Jednotlivé výstupy během dvou kol totiž hodnotí známkami náhodně vybraní diváci, a tak často o vítězi rozhoduje jeho schopnost zaujmout. „Rozhodně neobstojí primitivní texty bez myšlenky. Ale myslím, že interpretace hraje u diváků tak 70% roli, obsah básně je až na druhém místě,“ tvrdí slamer Václav Šindelář (22), který vystupuje pod uměleckým jménem Anatol Svahilec.
Báseň určená pro slam by tak měla být jednodušší než psaná poezie, u diváků také často vítězí vtipnost. S tím je potřeba při přípravě autorského textu pracovat, popřípadě ho pak na jevišti podle nálady publika upravovat. „Poezie je podle mě něco jiného. Hluboké rozbory vlastních pocitů na slam nepatří, lidé se chtějí bavit. Ale trochu kulturnější formou veršů, na rozdíl třeba od komických vystoupení stand-up, které v sobě poetiku básní nemají,“ říká slamerka Ellen Makumbirofa (20). Ta na Mistrovství ČR ve slamu 3. prosince získala druhé místo mimo jiné za báseň, ve které si dělala legraci z povrchně prožívaných vánočních svátků. Podobný názor na věc má i básník a slamer Pavel Oškrkaný. Ten tvrdí, že báseň musí být především snadno pochopitelná, at´ už se rýmuje či ne.
Atmosféra automobilových závodů
Když totiž divák poslouchá báseň při výstupu, musí mu být smysl jasný hned, nemá šanci se k textu vracet. Proto zde neobstojí například jinotaje či skryté významy, které by člověk odhalil až po několikátém přečtení. „Báseň napsaná pro slam může být zajímavá, i když si ji někdo jenom přečte. Ale podle mě asi zaujme spíš diváky, kteří ji předtím slyšeli naživo a četbou si ji připomenou,“ myslí si Oškrkaný. Verše jsou navíc podle slamerů neodmyslitelně spjaty s interpretem a s neopakovatelným zážitkem v sále.
Právě živé vystupování, okamžité reakce diváků a číselná hodnocení výkonů jsou to, co slamery k žánru táhne. „Slam vznikl v Americe v 80. letech jako opozice k nudným autorským čtením. Někteří umělci si sice rvou vlasy, jak se dá poezie hodnotit na číselné škále, ale právě to hlasování vytváří v sále atmosféru závodů formule jedna,“ tvrdí Šindelář. Podle slamera Davida Bolecha (18), který vystupuje pod pseudonymem Dejv Naslamkejv, je však potřeba si uvědomit, že nehodnotí odborná porota, ale laici.
Soutěžení je i nevýhoda
Když tedy slamer dostane nízkou známku, neznamená to, že jeho verše jsou automaticky špatné. „Třeba jen někomu nejste sympatičtí, nebo když jdete hned první nebo druhý, diváci ještě nejsou rozehřátí a dávají málo bodů,“ popisuje atmosféru Bolech. S číselným hodnocením měla ze začátku problém Makumbirofa. Zdálo se jí, že její vystoupení nemohlo být dobré, když dostala nějakou nízkou známku.
„Navíc mi trvalo, než jsem si uvědomila, že diváci nehodnotí mě samotnou, ale jenom nějakou mojí pózu, kterou při svém výstupu předvádím,“ přiznává Makumbirofa. Podle Šindeláře je však potřeba se s tím srovnat a uvědomit si, že právě soutěžení a předvádění je to, co vystupující i diváky u slamu drží. „Myslím, že tahle forma je budoucnost básní. Je to nejlepší cesta, jak lidem ukázat, že poezie ještě není mrtvá,“ tvrdí Bolech.
