Slam poetry aneb básnická exhibice na pódiu
Ondřej Lidický. Foto: Klára Tichá
Jak jste se ke slam poetry dostal?
Nejdřív jsem se pokoušel o něco na způsob fyzického básnictví, což je kombinace hudby, divadla a poezie, se kterým přišel umělec Petr Váša. Zkoušel jsem psát poezii, a pak ji přednášet jako předskokan na koncertech. O slam poetry jsem se dozvěděl až o hodně let později přes jednoho kamaráda a rozhodl jsem se, že to taky zkusím.
Měl jste někdy i klasické autorské čtení?
Většinou jsem dělal performance, ale několik čtení mám také za sebou. V poslední době především v rámci Literární akademie jako prezentaci kurzů tvůrčího psaní.
Co vás na vystoupení nejvíce baví?
Mám na tom rád především tu atmosféru a kontakt s publikem. Ta moc uchvátit dav a nasměrovat jej přesně tam, kam chci. Při čtení z papíru se ten magický kontakt vytrácí a účinkující tak přichází o značnou dávku zábavy.
Zakládá si tedy slam poetry na improvizaci?
České publikum sice víc oceňuje improvizaci, ale předem připravený text mívá větší hodnotu. Oboje má ale svoje pro a proti. Fenomén „Teď a tady!“ je něco s čím, se s připraveným textem těžko soupeří. Když ho má člověk připravený, dá se víc experimentovat s přednesem a nezůstává se jen u jedné polohy. Během vystoupení není úplně jednoduché podat publiku vše tak, aby to okamžitě zpracovalo, a proto fungují zpravidla věci jednodušší, nad kterými není třeba tolik přemýšlet. Když vytvářím vystoupení, jsem oproti divákům ve výhodě, protože mám čas si to promyslet. Vlastně to je vůči nim nefér.
Vybíráte si téma, na které chcete rýmovat nebo je to vždycky individuální a reagujete na momentální situaci?
Většinou se v textu, které si připravím já, odráží něco, co člověk skutečně prožil, aktuální situace at´ už třeba životní nebo politická. O politice se vůbec hodně slamuje, rejpání má u nás asi dlouhou tradici. Většinou se ty texty snažím tvořit tak, aby byly funkční i podruhé, i když právě ta aktuálnost je pro publikum hodně přitažlivá.
Je obvyklé číst na slam poetry z papíru?
Slam poetry v zahraničí je specifická tím, že se tam čte daleko víc z papíru, zatímco u nás to je jen zřídka. Nejde jen o to mít ten text naučený, ale i o to umět ho podat, zapojit tělo a vyzkoušet i nějaké možnosti pohybu, které rozvíjejí interpretaci jednotlivých veršů.
Máte někdy problém s dodržením tříminutového časového rámce?
To se dodržuje především na soutěži, a ta je jenom jednou do roka. Pak jsou exhibice, které sice mají formát soutěže, ale časomíra není tak svazující a projdou i delší texty.
Zkoušel jste někdy slam poetry i v zahraničí?
Jednou jsem odjel do Londýna, kde jsem to chtěl vyzkoušet v rámci Open Micu (pozn. red. živá show před mikrofonem) , ale nestalo se tak. Může tam vystoupit každý, ale ten večer už byl nabitý program a nabídli mi termín až na další týden, ale to už jsem byl zase v Čechách. Takže jediný můj zahraniční zážitek je z Košic.