S Pavlem Andělem o hvězdách hudebního nebe
Pavel Anděl
Pracoval jste s největšími esy české populární hudby. Koho z nich si nejvíce vážíte a proč?
Vážím si lidí, kteří mají za sebou zajímavé životní zkušenosti. Například Richarda Müllera, který si několikrát prošel osobním peklem. Věci, o kterých si lidé mysleli, že jsou jeho hvězdné manýry, byly vlastně lékařsky diagnostikované deprese. Ukázalo se, že všechno je složitější, než se zdálo. Myslím, že navzdory všem mediálním kotrmelcům jsme zůstali s Richardem kamarádi. Vážím si ho prostě jako člověka. Z hudební branže jsou to lidé, kteří si umí vyšlapat svojí cestičku, jako je například parta Divokej Bill nebo Wohnout, ale třeba i Aneta Langerová. Prostě lidí, kteří si svoji „slávu“ odpracovali.
A kdo je podle vás největší rebel? Myslím tím člověka, který je svébytný a stojí si za svými názory a prací.
To bude asi Lenka Dusilová, která si po prudkých začátcích poměrně vymezila svoje teritorium a jde přesně za svým. Myslím, že teď je na cestě za tím, co ji prostě a jednoduše baví. Žádná pozlátka, jako jsou peníze nebo Andělé či jiné hudební ceny, ji nezlákala vrátit se do proudu populární hudby, at´ už tento proud vnímáme jakkoli. A to je podle mě strašně cenné. Prostě, když jí něco baví, tak to dělá. Podle mého to je v našem pseudo-populárním hudebním rybníčku takové revoluční rebelství.
Zažil jste v pořadu Noc s Andělem, který jste uváděl přes deset let, excesy nějakého rockera?
To je docela vtipné, protože většinou bývají vůči kamerám krotcí. Nejrevolučnější byl asi Robert Nebřenský z Vltavy. S produkční jsme se domnívali, že by to mohlo vypadat hezky, když frontman Vltavy bude sedět v loďce, ale bohužel to nevyšlo. Nebřenský totiž odmítl sedět na bílé pramici uvnitř studia, protože si prý nechtěl křivit záda. Z počátku jsem si myslel, že si dělá legraci, ale myslel to smrtelně vážně. Ve výsledku jsme museli sedět u stolu a bavit se o jejich nové desce, která tenkrát zrovna vyšla. At´ jsem se zeptal na cokoli, Robert se vždy vrátil k čerstvě vydanému albu.
A jak vlastně začala Noc s Andělem?
Noc ze začátku nebyl vůbec hudební pořad. Měl to být noční diskusní pořad, ale hudba bez hudby. A v té době jsem měl „apokalyptický“ pocit, že neexistuje normální muzika v médiích a vrací se ti „Michalové Davidové“. Z toho se mi dělalo zle. Tady se objevil můj intenzivní pocit, že máme jedinečnou šanci dostat normální muziku do televize. A takhle to vlastně celé vzniklo.
Měl jste možnost mluvit i s nějakou zahraniční hvězdou světového formátu?
No jasně. To je něco, co mi pořad Noc s Andělem dopřál, at´ už skončil jakkoli. Možnost potkat se s Living Colour, kteří tady zrovna natáčeli desku, či se Suzanne Vega byla geniální. Další, kdo stojí za zmínku, je Peter Yarrow nebo kapela Nazareth. Určitě nesmím zapomenout na Glena Hansarda a The Frames i Markétu Irglovou. Dokonce slavné Falling Slowly zaznělo poprvé na veřejnosti právě v Noci s Andělem dávno před tím, než je tahle písnička proslavila.
O kom si myslíte, že nejlépe spolupracuje při připravování televizního či rádiového pořadu?
Nejlépe spolupracují ti, kteří už něco dokázali. Čím víc toho člověk umí, tím je přístupnější, komunikativnější a nemusí si nic dokazovat. Takže když přišel do studia Radim Hladík, Michal Pavlíček nebo někdo opravdu dobrý, nikdy nebyl problém. V tomhle smyslu, jsou někteří mladí umělci nesnesitelní.
Moderoval jste nejznámější hudební pořad u nás. A mě by zajímalo, jak jste se vlastně k hudbě dostal?
Já jsem se kolem muziky motal už od malička. S bratrem jsme měli kapelu s názvem Folkový tymián, a tam jsem zpíval a hrál na kontrabas a banjo. Neměl jsem ambice stát se profesionálním hudebníkem, protože to se vlastně v té době ani nedalo. Ještě jsme společně s Bárou Hrzánovou založili kapelu Condurango, ale když mě vyhodili z DAMU, tak jsem skončil a už jsem se k nim nepřidal. Párkrát jsem si zazpíval s Walk Choc Ice, ale to je asi všechno.
Chtěl byste se vrátit na televizní obrazovky a dělat svoji hudební relaci?
Nevím, jestli bych chtěl mít znova hudební pořad. Ale určitě mě baví setkávání s lidmi. Shodou okolností jsem dostal nabídku z jedné slovenské televize, jestli bych nechtěl udělat něco, co by navazovalo na Noc s Andělem. A teď to řešíme, ale vůbec nevím, co z toho bude a do jaké míry je to realizovatelné. Mně by se líbilo, kdyby to bylo celé federální s Českou televizí, ale zatím je všechno v jednání a rozhodně nic není dohodnuté. Momentálně se nacházím ve fázi zjišt´ování.
Na Noc s Andělem se vám určitě vybaví spousta zážitků. Na který vzpomínáte, jak se tak říká, s „úsměvem na rtech“?
V dobrém vzpomínám na setkání s velkými osobnostmi jakéhokoli oboru. Třeba Tomáš Kozák, šéf hematologické kliniky na Vinohradech, je úžasný člověk, se kterým se dodnes kamarádíme. Má svoji nadaci a s ní mu i občas pomáhám. Nebo Václav Havel. To jsou lidé, kteří nepotřebují nějakou mediální propagaci, a přesto do toho pořadu přišli. Těch si nesmírně vážím a přišli prostě proto, že se jim ten pořad líbil.
A na druhou stranu, na jaký zážitek byste, v rámci tohoto pořadu, raději zapomněl?
Já ani nevím. Asi bych přišel na nějaké díly, na které jsem nebyl stoprocentně připravený, což se za jedenáct let prostě stane. Ale spíše vzpomínám na ty hezké věci, takže to vám teď asi nepovím.