Přehlídka českých fotografií domutovala
„Co znamená kontroverzní?“ ptá se mě v telefonu ředitel galerie Petr Nedoma, když mu pokládám otázku, zda je účelem představovat v sídle České filharmonie kontroverzní umění. Nadužívaný termín „kontroverzní“ neslyší rád, možná proto, že v povědomí veřejnosti často představuje něco nevkusného nebo sprostého.
Koncept galerie je od roku 1994, kdy zahájila činnost v obnovených prostorách, zaměřen na současné výtvarné umění, na prezentaci proslulých či méně známých mladých výtvarníku i na světovou tvorbu. Mezi to zapadá i nijak nespecifické a nic neříkající „kontroverzní“ umění, které však přitahuje pozornost.
Koncepce současného umění Galerie Rudolfinum je stará již 100 let, tudíž nejde o žádnou inovaci ze strany Petra Nedomy. „Už v roce 1913 zde proběhla výstava Pabla Picassa, což byl tehdy v podstatě také, jak vy říkáte, kontroverzní umělec,“ říká.
Spíše menšinové umění
Je otázkou, zda je pro některé návštěvníky přijatelná kombinace moderního umění s budovou zosobňující vážnou klasickou hudbu. „Myslím, že pan Nedoma chce ukázat především menšinové umění. Samozřejmě, že v tom podle mě hrají roli peníze a reklama, ale nikdy to není úplná pokleslost,“ myslí si návštěvnice Blanka.
Sám Petr Nedoma především není zastáncem slohové kontinuity. Je si ale vědom toho, že existují lidé, kteří by v Galerii Rudolfinum viděli raději klasické výtvarné umění. „Výběrem výstavy se nikdy nezavděčíte všem,“ říká.
Výstava Decadence now! přilákala za tři měsíce přesně 56 016 návštěvníků. Na výstavu mapující vývoj české fotografie posledních dvaceti let Mutující médium se přišlo podívat „pouhých“ 10 126 lidí.
Expozici prezentovala fotografie s názvem Růže od Jiřího Thýna, kterou vybíral a graficky upravil typograf Michal Smejkal. „Buď se najde dostatečně výstižný obraz coby dominanta, nebo lze pracovat s tématem, názvem, nebo konceptem, který nemusí být nutně svázaný s konkrétním vystavovaným dílem. Záměrně jsem zvolil motiv, který nebude působit jako ‘dokončená’ fotografie, který přežije další mutaci a zásahem nezničím jeho podstatu,“ vysvětluje Smejkal.
Zavádějící a bez popisu
Vizuál výstavy patří mezi důležité složky, nikoli však mezi nejdůležitější a jak říká Smejkal, neměl by se přeceňovat. Stejně jako prý dobrá výstava se špatným vizuálem zůstane dobrou výstavou s menším škraloupem, tak naopak skvělý vizuál „na blbost“ je víceméně podvod. „Funkční vizuál může výstavě posloužit podobně jako dobrý recepční hotelu,“ říká Smejkal.
Výstava působila ve výsledku však mírně chaoticky, což můžeme vytýkat především kurátorovi Pavlu Vančátovi. I přesto, že byla rozřazena do jednotlivých kapitol, jako jsou například Stratégové nebo Manipulátoři, laik se v celém konceptu lehce ztratil. „Lidé z oboru tvrdí, že byla výstava příliš samoúčelná, že nelze popsat jedno období autora třemi fotografiemi. Pro laika proto mohla být zavádějící. Na druhou stranu měl návštěvník možnost poznat více autorů najednou,“ říká návštěvnice Blanka.
Expozice představila buď díla, která na návštěvníka zapůsobila natolik, že byl ochotný nad motivem či tématem přemýšlet, nebo naopak kousky, které mu nijak neučarovaly. To mohlo být způsobeno i nedostatečným textovým vysvětlením, což si myslí i Michal Smejkal: „Výstavu považuji za vydařenou, měl bych ale výtku k absenci podrobnějšího textového doprovodu pro řadového návštěvníka, kterému bez vysvětlujícího komentáře hrozila v tom lepším případě závrat´.“