Pražský divák může být zhýčkaný, tvrdí produkční Divadla Na Jezerce
V Divadle Na Jezerce zastáváte roli produkčních. Co si pod touto funkcí představit?
Veronika: V podstatě spolupracujeme s tajemnicí divadla, se kterou dáváme dohromady měsíční programy. Zabýváme se také asistencí režie, kdy pomáháme při zkouškách a napovídáme hercům text, než se ho naučí. Tím se zkoušení značně urychlí.
Eliška: Jedním z úkolů je seskupit veškeré závazky herců a z toho vyfiltrovat datum představení, která jsou v dané dny možná hrát. Jezerka není divadlo, kde by byl stálý herecký soubor. Je tady přibližně kolem šedesáti herců a ty je potřeba dát každý měsíc dohromady. Většinou hrají ještě v jiných divadlech nebo třeba něco točí. Staráme se také o uvaděče, inzerce, webovky a další věci spojené s provozem divadla.
S divadlem pořádáte zájezdy po celé České republice. Liší se nějak mimopražské scény od divadel v hlavním městě?
Eliška: Všeobecně se říká, že pražský divák může být poměrně zhýčkaný, a tím pádem náročnější. Mimo Prahu podle mě bývá publikum skvělé. Je to možná i tím, že nemají tak častý přístup k divadlu, ani výběr z tolika scén. Když jedeme s divadelním souborem na zájezd, tak je ohlas většinou velmi dobrý.
Veronika: Jsme malé divadlo, vejde se sem asi kolem dvou set lidí. Zájezdové hraní má tu výhodu, že se díky němu můžeme dostat do velkých klasických divadelních prostorů .
V poslední době v Praze přibývá hodně malých divadelních souborů. Myslíte si, že se tato menší, v podstatě sklepní uskupení, mohou uchytit?
Eliška: Je to pravda, ono se říká, že Praha má největší počet divadel na metr čtvereční v Evropě a možná i na celém světě. Těch scén je tady strašně moc. Samozřejmě je to také otázka jejich uživení. To ovlivňuje hodně věcí např. kdo je provozuje, jak se jim podaří získat a oslovit diváky nebo jestli dokážou dosáhnout na nějaké dotace, například od Magistrátu hlavního města Prahy.
Veronika: Tak ono to není jenom o magistrátu. Například Jatka 78, což není klasická škatulka divadla, je případ, kdy se pro to musí lidé doopravdy nadchnout. Je to multikulturní prostor, který se bude věnovat nejenom klasickému divadlu, ale i cirkusu, výstavám a koncertům. Oni své prostory mají, a ty jsou variabilní. Mohou tam udělat v podstatě cokoliv budou potřebovat, což je veliká výhoda.
S přibývajícími divadelními soubory roste také konkurence. V čem se nejvíce odráží?
Veronika: Soupeřit mezi sebou budou vždy všechny scény. Problém nastane ve chvíli, když se jedná o nějaké divadlo s ne moc dobrým obsazením, které vyprodukuje nekvalitní představení, protože za to člověk dá peníze. Když potom nějaká jiná scéna ten samý titul také začne hrát, tak si divák řekne: „Na to už podruhé nepůjdu, to se mi předtím nelíbilo“. Tím ztrácí to klasické divadlo šanci na prezentaci svého nastudování.
Stále častěji do divadel chodí lidé, kteří nedodržují dresscode. Myslíte si, že to takhle funguje pouze v České republice?
Veronika: To je podle mě fenomén kin a televize. Lidem se také zdá v dnešní době úplně normální si na představení propašovat skleničku s pitím nebo jídlo. Nevím, jakým způsobem se tenhle problém dá řešit, ale já bych osobně lidi bez dresscodu do některých divadel vůbec nepouštěla. Jenomže to by v dnešní době bohužel takhle fungovat nemohlo. Hlavně si také říkám, že to bude i v rodině. Nám bylo odmalička řečeno, že když jdeme do divadla, hezky se oblečeme. Bereme to jako určitou úctu k budově samotné.
Eliška: Ono se to v dnešní době už asi tolik neřeší jako dřív. Jedna zkušenost, kterou jsme zažily na muzikálu Bídníci v Londýně. Tam do obrovského krásného sálu chodili lidé s cca tří litrovým džbánem ledového čaje a další si nesli skleničky vína a oříšky. Hledištní personál zde automaticky sbíral odpadky. Asi je to opravdu tím „kinodopadem“ na dnešní dobu. Záleží na prostorech – do Národního divadla se v krat´asech prostě nechodí.
Myslíte si, že takoví lidé dokáží představení vůbec ocenit?
Eliška: To je právě otázka. Stalo se, že u nás uvaděčky nabízeli divákům program, a oni ho odmítli s tím, že potřebují peníze k útratě na baru. To si pak říkám, že jde člověk do toho divadla jenom aby odpočítával čas do konce představení a mohl jít na bar. Už se třeba vůbec nezajímali o to, kdo hru režíroval, kdo je výtvarník nebo kdo dělal kostýmy. Pochybuji, že si to nastudovali předem z internetu, než na to představení šli. Je to ale velmi individuální, spoustu lidí to zase naopak zajímá.
Veronika: Ale pak jsou třeba i jiné akce a prostory, jako například Shakespearovské slavnosti, které se hrají večer venku. Tam se to oblečení už tolik neřeší. Tam záleží spíš na předpovědi počasí (smích).
Co vás na práci u divadla nejvíce baví?
Eliška: Pro mě je plus, že je to kreativní činnost. Něco stereotypního by mě asi nebavilo. Já jsem ráda, když za sebou vidím nějaký výsledek při zkoušení nového představení. Mohu na něčem podílet a říct si, že se něco povedlo at´ už více nebo méně.
Veronika: A to je také nejspíš výhoda práce tady, že to není klasická produkční činnost. Jinde je produkce víceméně kancelářská záležitost a nemusí se vždy k tvorbě přímo na jevišti.
Myslíte si, že v dnešní době internetu a televize má divadlo pořád ještě šanci lidi zaujmout?
Veronika: Nemyslím si, že by lidé chodili do divadla méně než dřív.Spíše pozorujeme, že začínají být daleko žádanější takové žánry, jako jsou komedie nebo lehčí témata. Když už člověk do toho divadla jde, tak nechce vidět žádnou depresi, protože jí vidí všude kolem sebe. Takže to není o tom, že by odpadávali divadelní nadšenci, ale spíše je to o tom, že si více vybírají představení, u kterých se zasmějí.
Eliška: Stále je ale celá řada lidí, kteří tu „klasickou“ komedii potřebují proložit něčím vážnějším. Pro ty je ideální žánr, kdy se v průběhu představení člověk zasměje, ale na konci se nad tím může zamyslet a říct si, že to co viděl, bylo opravdu ze života. U nás Na Jezerce je to typický příklad hry Na Dotek nebo představení z druhé světové války Musíme si pomáhat. To má své vtipně provedené části, ale téma války je přitom opravdu silné, takže je to vyvážené.
