Poezii není lehké prodat, komerčně je těžko uchopitelná
Poezie v knihkupectvích i knihovnách leží opomíjena a vrstvu prachu z ní často sfoukne jen školák, který si nedovolí čtenářský deník opsat z internetu. Vydání básnické sbírky současného autora se proto někdy může rovnat i zázraku. „Osvícených nakladatelů není moc,“ říká Renata Bulvová, autorka sbírky Nebude válek. Jak říká, soubor musí nakladatel vydat spíše z osobního zájmu, vydělat se na ní nedá.
Na vydání poezie většinou chybí peníze a může trvat i měsíce, než se seženou. Využívají se různé granty od Českého literárního fondu nebo od ministerstva kultury, ty ale většinou nepokryjí všechny náklady. Proto své peníze do projektu často vkládá nakladatel i sám autor. Po vydání se vyrovnávají náklady a autoři nemají ze svých knih téměř nic. „Málokdo ví, jak poezii komerčně uchopit,“ vysvětluje Bulvová nesnáze při vydávání.
V současné době se až na výjimky v jednom nákladu vydává tři sta, maximálně čtyři sta kusů básnických sbírek. Zdaleka nejvíce se jich pak prodá na festivalech a autorských čteních. Tam mají čtenáři možnost si autora poslechnout a často je zde možné koupit knihu i se slevou. I tady se ale jedná spíše o jednotky prodaných kusů. „Básníci jsou často takoví uklizení a schovaní, měli by jít víc do veřejného prostoru. To je taky důležité,“ myslí si Bulvová. Jedině tak mají autoři neznámých jmen šanci oslovit nové čtenáře.
Knihovní výpůjčka na dva roky
Které knihy veršů jsou nejžádanější a kolik se jich přesně prodá, je v podstatě nemožné zjistit. Jednotlivé obchodní řetězce a nakladatelství většinou zveřejňují pouze první stovku svých nejprodávanějších titulů, ve kterých se poezie vůbec neobjevuje. Jeden příklad tu ale přeci jenom je — žánrově rozdělené žebříčky prodejnosti za deset let své existence zveřejnil v září 2012 obchod Neoluxor. S více než jedenácti sty prodanými tituly u něj zvítězil Karel Plíhal a jeho kniha plná hravých čtyřverší nazvaná Jako cool v plotě.
Druhé místo obsadil Václav Hrabě a Blues pro bláznivou holku s téměř tisícem prodaných kusů. Třetí příčku získal Leonard Cohen už jen s 398 prodanými knihami. Jen pro představu: nejprodávanější knihou vůbec se v tomto obchodě stala Brownova Šifra mistra Leonarda, kterou si koupilo více než 16 tisíc zákazníků. Ani v knihovnách nenajdeme v kolonce poezie vysoká čísla. Sama Bulvová přiznává, že má doma některé básnické sbírky vypůjčené už dva roky. Nikdo jiný o ně v malé knihovně nemá zájem, a tak si výpůjční lhůtu může stále prodlužovat.
Básně mezi reklamními plakáty
Podle básníka a programového pracovníka Domu čtení Městské knihovny v Praze Josefa Straky se v knihovně nejvíce půjčuje právě povinná literatura. Shakespeare, Seifert, Erben nebo Mácha jsou typickými učebnicovými spisovateli, s jejichž texty se ve škole setká každé dítě. Nové generace jsou ale opomíjeny. „Ve školách děti získávají pouze povrchní povědomí o básnících posledních dvou generací. Látka se probírá letem světem, chvíli před maturitou,“ vysvětluje nezájem o poválečná díla Straka.
Kromě školní četby se v knihovnách hodně půjčují také písňové texty, především od Karla Kryla, Ivan Martin Jirous nebo ročenky — výběry nejlepších básní. Z knihovních výpůjček lze vysledovat i různé módní vlny, kdy se z nějakého důvodu zvýší zájem o určitého básníka. „Když ale říkám, že se půjčují hodně, znamená to párkrát,“ upozorňuje Straka. „Poezie byla vždy minoritní, je o ni stále stejný zájem — malý, ale konstantní,“ dodává.
Renata Bulvová si nízkou popularitu poezie vysvětluje hlavně tím, že lidé mají málo odvahy si přiznat, že je něco hezké, a nevědí, jak ji uchopit a jak se k ní přiblížit. Dodnes se prý setkává s lidmi, kteří jí děkují za akci Poezie pro cestující, na které se podílela. Reklamní plochu v dopravních prostředcích zabíraly na přelomu tisíciletí krátké texty od různých autorů. Báseň, která na ně v metru nečekaně vykoukla mezi záplavou reklamních plakátů, si mnohdy dodnes pamatují. Zkrátka když nejde člověk k poezii, musí poezie k člověku. Pak má šanci oslovit i širší publikum.