Zadejte hledaný název
Magazín studentů Vyšší odborné školy publicistiky

Po rozhovorech se samotáři jsem někdy i já vyhledával mlčení, říká autor knihy Raději zešílet v divočině

Navštěvoval šumavské samotáře, aby zaznamenal jejich neobvyklé zážitky a myšlenky. Spisovatel a publicista Aleš Palán (52) sepsal ve své knize Raději zešílet v divočině příběhy lidí, kteří se rozhodli žít v ústraní mimo civilizaci. Všechny respondenty v jeho knize spojuje potřeba duchovna. Mezi motivacemi lidí pro odchod do divočiny je i víra v konspirační teorie či útěk před úspěchem.

Jak vás napadlo zpracovat příběhy lidí, kteří jako poustevníci žijí mimo společnost?
Před dvěma lety jsem přijel za Romanem Szpukem, básníkem, který na –Šumavě pracuje jako meteorolog. Nakonec se stal prvním respondentem této knihy. Když jsme se procházeli po šumavských slatích, vykračoval si jen v tričku v nějakých deseti stupních. Říkal, že spí od jara do podzimu pod širákem v údolí Losenice.  Napadlo mě, že kdyby bylo víc takových lidí, kteří se dobrovolně společnosti straní, byla by z toho kniha jak víno. A ono jich víc bylo. 

Bylo obtížné kontaktovat další samotáře, když žijí v ústraní? 
Všechno proběhlo na základě doporučení těch, kteří je znali. Nejel jsem za nimi jako výzkumník nebo někdo, kdo je pokládá za exoty. Vlastně ani ne primárně v roli spisovatele, ale prostě jako Aleš, který se o ně zajímá. Když jsme se trochu spřátelili, poznali, že se o ně hluboce zajímám. Fascinovali mě, chtěl jsem zaznamenat jejich příběhy. Pak na rozhovory kývli i ti, kteří nejdřív váhali.

Předcházela rozhovorům nějaká speciální příprava z vaší strany?
Ne, nebylo možné se připravit. Jejich historky a postoje pro mě byly ostatně úplně nové. Snažím se jít do všeho s otevřenou myslí, reaguji na to, co vyprávění přinese. A nechám druhého mluvit. Poslouchám, opravdu mu naslouchám. To člověk vycítí, ten můj zájem. Po mnoha hodinách naslouchání jsem býval unaven, bylo to skutečně setkání s jinakostí, která občerstvuje, ale i bere. Pak jsem tedy i já rád vyhledal nějakou samotu a mlčení.

Nejel jsem za nimi jako za exoty, ale jako Aleš, který se o ně lidsky zajímá.

Co vám povídání s lidmi, kteří žijí tak neobvykle, dalo?
Zmatek. Snažím se věci nedefinovat, neškatulkovat je, protože to človka jen omezuje. Tahle setkání mi znejistila i věci, které jsem malinko definované měl. Proč chodíme do práce? Proč se potkáváme s druhými lidmi? Ochrání nás komunikace před osaměním? Sám jsem začal uvažovat o tom, jestli bych nechtěl taky žít v divočině. V 80. letech jsem se toulal po Československu, takže nějaké zkušenosti v tomto ohledu mám. Tak uvidíme.

Co vás na respondentech a práci s nimi nejvíc překvapilo?
Ta jinakost. Jsou úplně odlišní. Nejen vůči civilizaci, ale i mezi sebou.  Například Dáša Macháčková byla úspěšná podnikatelka, která zatoužila po samotě. Nechtěla se už věnovat byznysu a žít neustále s mobilem u ucha. Někteří žijí v maringotkách, v osamělých domech, které nejsou na mapách, nebo si postavili v lese na cizím pozemku srub. Mají společnou snad jen potřeba samoty a nějakou duchovní linka. 

Češi jsou často označováni za ateistický národ. Tak silná náboženská potřeba je poměrně neobvyklá…
Ano a ještě neobvyklejší je zájem, s jakým o duchovnu mluví. Jde o skutečně hlubokou víru.  Někteří z respondentů prožili setkání s lesními duchy. O většině bych mohl říct, že jsou esoterici, jeden o sobě říká, že je prokřesťansky orientovaný pohan, další je katolík, jiný studuje židovské text…. Cítí se být spojení s přírodou na duchovní úrovni. Je to vztah, do které jsem mohl jen nahlédnout. Abych o něm věděl víc, musel bych ho sám žít. 

Samotáře z mé knihy spojuje jen potřeba duchovna a samoty.

Máte pocit, že se vám v knize podařilo vyčerpat téma lidí žijících jako poustevníci?
Naopak, začínám pracovat na druhém dílu. Jsou lidé z různých koutů Česka, kteří mě velmi zajímají, ale do první knihy se nevešli. Tu jsem zúžil jen na Šumavu, protože jsem zde našel dost respondentů na samostatnou publikaci. Po jejím vydání se mi začali ozývat čtenáři, kteří znají další samotáře z různých oblastí. Dokonce se mi ozvali i dva lidé, kteří sami žijí mimo civilizaci s tím, že se jim moje kniha líbila a že mám přijet na návštěvu. Což samozřejmě udělám.

Říkal jste, že jste se snažil se samotáři spřátelit. Budete je tedy navštěvovat i nadále?
Ano, s některými jsme se velmi sblížili, takže se s nimi budu rád dál stýkat. Už jen proto, že na základě mojí výzvy v předmluvě se mi ozývají čtenáři, že by respondentům rádi něco dali. Tyhle kontakty zprostředkovávám a nějaký příspěvek občas doručím.

Takže jim tak trochu zprostředkováváte kontakt se světem, ze kterého zmizeli?
Tihle samotáři odešli ze společnosti, protože v í z různých důvodů  nemohli vydržet. Ale nechtěli přijít úplně o všechny lidi. Někteří z nich před lety zmizeli do lesů a spálili za sebou mosty. A teď se mi ozval čtenář: Já toho člověka znám, kamarádili jsme se, rád bych ho zase viděl.‘ Dotyčného zkontaktuji a zeptám se, jestli se s tím člověkem nechce vidět. A on někdy kývne. Takhle se podařilo obnovit jedno dvě přátelství, která byla třeba deset let přetržená. V tom vidím další smysl mé knihy.


Anna Kotábová
Anna Kotábová
Studuji 3. ročník na Vyšší odborné škole publicistiky. V Generaci 20 se věnuji tématu kultura a lifestyle. Držte mým vedoucím palce, ať to semnou mají tento semestr snazší. Kultura mě zajíma, tak snad mi to pomůže.
Další články autora
X
Nastavení cookies
Funkční cookies
Tyto cookies jsou nezbytné pro fungování našeho webu a nelze je deaktivovat.
Analytické cookies
Slouží především pro sběr dat ohledně chování na webu (typicky Google Analytics).
Reklamní cookies
Slouží hlavně pro remarketing (typicky Google Ads).
Personalizační cookies
Slouží pro pokročilou analytiku a personalizaci obsahu.