Pavel Taussig o české pohádce: Zazvonil zvonec. Je to konec?
S čerty nejsou žerty (foto: ČT)
Jak to vždycky začíná… Za devatero horami a devatero řekami, přesněji řečeno na jednom barrandovském kopci, zrodil se fenomén české pohádky. Psal se rok 1952 a na Pyšnou princeznu Bořivoje Zemana přišlo tehdy do kin v prvním týdnu promítání více jak milión diváků.
„Pro českou pohádku bylo vždy typické, že nebyla romanticky, naivně pojatá, ale uchylovala se k situacím a scénám vysloveně komediálním, ba přímo komickým,“ říká přední filmový historik Pavel Taussig. „Souvisí to s tím, že naši králové byli vesměs nejznámější komiční herci.“ A tak místo chrabrých bojovníků, jako je tomu například v pohádkách francouzských, nebyli nikdy čeští vládci, snad až na prince Bajaju, žádní hrdinové. „Byli to takoví páprdové, pantátové, kteří se nechali vláčet těmi svými poradci a vládci.“
Já nechci být králem! Já chci být… Já sám nevím, co chci. Ostatně, král ani nemusí vědět, co chce. Když chce.
Tuto tradici u nás odstartoval úplnou náhodou již zmíněný Zeman v Pyšné princezně. Trůn vybudovaný pro vládce Půlnočního království stavba špatně vyměřila, takže když se na něj panovník konečně vyškrábal, máchal ve vzduchu nohama seč chtěl, ale na zem nedosáhl. Režisér to tak už nechal. „Ukázalo se, že komediální pojetí se divákům líbí. Navíc velmi rychle přispělo k tomu, že se z pohádek staly rodinné filmy,“ doplňuje Taussig.
Komik Jan Werich si toho byl moc dobře vědom, a tak pro starší publikum propašoval například do pohádky Byl jednou jeden král nejednu narážku na tehdejší politický režim. Příkladem je scéna, ve které se radí s obrazem své zemřelé ženy. Dělá si tím legraci z nepopulárního ministra informací a propagandy Václava Kopeckého. „Ti dospělí v kinech řvali smíchy, protože to samozřejmě věděli. Mezi národem se totiž šuškalo, že se žádné politikovo rozhodnutí neobešlo bez předchozí porady s manželkou. Dokonce i na ústředním výboru prý říkal: Soudruzi, já se radil s Hedvikou a Hedvika říká to a to,“ vzpomíná Taussig.
Pohádka padesátých let si tak na jedné straně dělala legraci z vládnoucí strany, na straně druhé pomáhala straníkům šířit jejich ideologii. Antonín Kostelán na svém blogu provedl důkladný rozbor Pyšné princezny s jasným vyústěním. Podle něj jde o komunistickou propagandu. Stačí porovnat obě království. Zatímco rozezpívaná Země krále Miroslava, plná poctivých pracantů, leží „nalevo“, zkorumpované Půlnoční království s utlačovanými poddanými se rozprostírá „napravo“.
To je totiž neviditelná jitrnice. A takovou, jak račte uznat, svět ještě neviděl.
Pyšná princezna (foto: ČSFD)
V ranném období se v pohádkách vždy zpívalo. Podle Taussiga prý proto, že spoustu herců to dobře umělo a bylo mnoho výborných skladatelů a textařů. Potom přišla barva, a tak silné příběhy, prosté čarování a nadpřirozených bytostí, postupem času vystřídal pestrobarevný svět plný kouzelných obrazů. Začal se snižovat věk hlavních představitelů, dostavila se touha po stále neuvěřitelnější podívané, přibývalo triků. Vizuální stránka převálcovala tu výpovědní.
V Obušku, z pytle ven! došlo k propojení animace a hrané tvorby. Hlavní hrdinka televizního příběhu O Háderunovi a víle Elóře, ztvárněná mladičkou Veronikou Žilkovou, která obětovala své mládí a krásu, aby zachránila království, zestárla díky filmařské magii o osmdesát let. „Tehdy mi odlívali obličej do sádry, aby mohli podle uklízečky z České televize vyrobit latexovou masku. Bylo to strašně revoluční, takové věci v televizi vůbec nebyly. Byla jsem mladá, a tak mi to přišlo zábavné. Dneska bych si klidně pořídila masku, která by ze mě udělala dvacetiletou, ale tu mi nějak nikdo nechce udělat,“ vtipkuje Žilková.
Tak ona neumřela, matička moje drahá. Prodal ji do otroctví, tatíček můj drahý.
„Pohádka je o příběhu. Ten musí strhnout. Podle mě je ale určitým způsobem vybrán takový ten námětový potenciál. Současná kinematografie si vypomáhá velkolepou podívanou, ke které přitáhla i ty malé diváky, ale té nemohou naši tvůrci konkurovat,“ domnívá se Taussig.
Jeho tvrzení dokládá jak novější Svěrákův počin Lotrando a Zubejda, který musel autor poskládat ze dvou Čapkových děl, tak ho potvrzuje i dramaturg České televize Martin Novosad. Podle něj jsou nejfunkčnější klasické pohádky. Lidové. „A z těch klasických pohádek, které nebyly natočeny, zbývá už jen Dlouhý, Široký a Bystrozraký a O dvanácti měsíčkách,“ tvrdí režisér té druhé, právě natáčené, Karel Janák.
Veličenstvo, něco se děje! To je normální. Jinak by nebyly dějiny.
Byl jednou jeden král (foto: Filmoláda)
„Jestli máme věřit tomu, že ty pohádky nejsou tak kvalitní jako dřív, tak je to možná způsobeno určitým staromilstvím. Děti dnes chtějí podívanou, která byla před dvěma generacemi dopřávána výhradně dospělým. Navíc, jak již bylo řečeno, nám konkuruje světová produkce co se týče moderní technologie. My máme tradici triků na koleně. Karel Zeman udělal Cestu do pravěku, kde předznamenal tematiku a určitý námět, na který později navázal Spielberg.“ Ale at´ byli Zemanovi animovaní dinosauři jakkoli bravurně zakomponovaní do hraných scén, podle Taussiga se nemohli těm „skutečným“ obyvatelům Jurského parku vyrovnat. Američtí trikoví kouzelníci, zaštítění bohatými filmovými společnostmi, vyrobili díky počítačům pravěká zvířata naprosto realisticky.
Jednu výhodu ale oproti světu máme. „Naše televize velmi rády pohádky reprízují,“ tvrdí Taussig. „To v západních zemích neexistuje, takže mladí diváci třeba ve Francii vůbec netuší, že měli herce jako Jean Gabin nebo Gérard Philipe. To by bylo u nás nemyslitelné. I když i to pomalu upadá.“ Vladimír Dlouhý, Jan Werich, Milena Dvorská, Vladimír Menšík a další pohádkoví představitelé tak z našich očí zatím nezmizí.
Když já myslel… Ticho, a hlavně nemyslet nebo z tebe udělám žížalu.
A co bude s českou pohádkou dál? Taussig říká, že už nemůžeme očekávat tu zlatou éru, která tady byla v padesátých, šedesátých letech. „Nepochopitelné je, jak moc je naše kinematografie zdrženlivá co se týče remaků. My úspěšný film, s novou generací herců, pro novou generaci diváků, nenatočíme. Vezměte si, kolik verzí Bídníků má například francouzská kinematografie. Každá generace diváků si chodí na své herce. Kdyby se znovu natočila Pyšná princezna, na barvě, s písničkami, současnými herci, tak by jistě přitáhla spoustu diváků. Ale nedělá se to. Prý by to bylo rouhání.“
Taussig si myslí, že nebudeme dělat spektákly jako má Amerika. Zrovna tak prý nemůžeme mít třeba velké francouzské společenské romány. „To je potřeba konstatovat a smířit se s tím. Naše hrací pole je určitým způsobem vytyčeno jistými mantinely. Mám ale jedno velké divácké přání. Abych se ještě dočkal toho, že půjdu do kina s oběma vnoučaty na klasickou českou pohádku Dlouhý, Široký a Bystrozraký.“
Adaptaci Erbenova díla měl už za války točit režisér Miroslav Cigán s návrhy kostýmů Jiřího Trnky, ale Němci jeho realizaci, kvůli údajné přítomnosti jinotajů ve scénáři, zakázali. Později se ho snažil dostat na plátna Hynek Bočan i Václav Vorlíček, ale ani jednomu z nich se to nepodařilo. Nejnovějším filmovým tvůrcem, který má ambice dotáhnout příběh o kralevici a jeho třech neobvyklých služebnících zdárně do konce, je režisér úspěšného Anděla páně Jiří Strach. V následujících letech se tedy můžeme těšit nejen na Janákovu pohádku O dvanácti měsíčkách, ale i na Strachovo pojetí Dlouhého, Širokého a Bystrozrakého. Prozatím tedy snad českým pohádkám definitivně neodzvonilo.
Sestřih pohádky S čerty nejsou žerty:
[youtube oNRVAtaQjtY 600]