Owen Pallett poučil Prahu o dobré hudbě
Po intimně sevřeném opusu He Poos Clouds se na Heartland čekalo čtyři roky. Mezitím se stačily udát dvě změny: autor není na nejnovějším albu podepsaný pseudonymem Final Fantasy, nýbrž svým pravým jménem, a nadále už po metropolitních klubech nevystupuje jako one-man show, ale rozšířil koncerty o baskytaristu a bubeníka v jedné osobě. Přitom jako by Pallett neměl žádné větší ambice: nespolupracuje s velkými vydavatelskými firmami a televizní programy se o něj neperou. Setrvává v pozici, která je příjemná fanouškům a očividně i jemu samotnému – v pozici romantického prince, který namísto, aby sekal drakovi hlavy a bojoval o princeznu a půl království, ví, co chce, píše netypickou hudbu a nepočítá s kontroverzními převraty ve své kariéře.
Pallett se sice narodil jako syn entomologů, ale hudba mu v žilách spolu s krví tepala od útlého dětství. Svou první skladbu složil ve třinácti letech a od té doby zůstal na cestách plných tvůrčí činnosti a klasických nástrojů. Naučil se hrát na klavír, ale byly to housle, které se později přihlásily o slovo jako jeho neoddělitelný společník. Svého nadání se od té doby drží podobně pevně.
Po dlouze těhotné době od roku 2006 konečně vyšlo album Heartland. Pojednává o fiktivním světě Spectrum, farmáři Lewisovi, kruté vládkyni Modré Imeldě a několika dalších postavách. Pallett sám sebe v textech představuje jako jakéhosi stvořitele, jehož neomezená autorská síla zasahuje do života postav, aranžmá písní a který kdykoliv může jako deus ex machina sestoupit do víru své skladby. Je třeba předeslat jediné – popsat Heartland je jako popisovat neuchopitelný sen. Hudba je pečlivě vykonstruovaná, překypuje hravostí, extatickou fantazií a odvážným použití rozličných prvků. To, co Pallettův trénovaný hlas zpívá, je však interpretačně nejisté a široké. Jedno správné vodítko a vysvětlení neexistuje. Necht´ si je každý posluchačem sám za sebe.
Heartland přivezl Pallett na českou premiéru 16. března. Klub NoD je sice malý, ale o to komornější zážitek se v přítomnosti váženého hosta dal prožít. Jakkoliv byl setlist poměrně krátký (nové i starší songy zazněly přibližně stejnou měrou), vystoupení bylo nabité čistou, elektrizující radostí z hraní, radostí z potlesku a výtečně odvedené práce. Na jedné straně Pallett, na druhé posluchači, ale mezi nimi žádná bariéra. Narozdíl od křečovité, trapností zavánějící předkapely Schwarzprior si Owen Palett nepotrpí a nikdy nepotrpěl na teatrálnost. Vystoupení statické, spoře svícené a skromné. Při takových večerech neexistuje nic jako manýristické výměny kostýmů a nabubřelá gesta, jen úplné oddání se hudbě. 
Když hudební rej zahájila těkavá This is the Dream of Win and Regine a kouzelník Pallett zazpíval první formule zaklínadla, sál ožil nefalšovanou radostí. Od té chvíle se písně střídaly téměř bez ustání, pauzy na potlesk byly krátké a nekompromisní. Zazněla druhá skladba z předposledního alba a večer se řítil dál k úvodní skladbě z Heartland, Midnight Directives, orgastické a rázné předpovědi toho, jak bude celé vystoupení vypadat.
Housle Pallett varioval na sto způsobů. Je libo použít je jako bubínek? Není problém. Nebo zabrnkat si na jejich struny jako na kytaru? Z jediného nástroje se díky nášlapnému pedálu dá v okamžiku vytvořit celá řada dalších. Tlumená a prstem vybrnkávaná píseň Keep the Dog Quiet je představila jako tichý, introvertní nástroj, naopak vygradovaná Many Lives/49 MP zněla dramaticky, operně hystericky a velice klasicky.
Jeden návštěvník ten večer v NoDu poznamenal: „Po tomhle lituju všech dalších letošních koncertů, budou to mít těžké“. Nedá se nesouhlasit. I přes poměrně krátkou dobu vystoupení dostali všichni přítomní nálož alternativního, folkového popu z Kanady, který si je jistý v kramflecích. A takovému se kotník prostě jen tak zvrtnout nemůže.