Osamělý člověk, hledající smysl života v nudném stereotypu. Téma, které láká na Sorrentina do kin
Přezdívá se mu architekt obrazu, díky jeho schopnosti promlouvat k divákům skrz kameru. Italský filmový režisér Paolo Sorrentino má na svém kontě ocenění nejen z festivalu v Cannes, ale také Oscara za nejlepší cizojazyčný snímek Velká nádhera z roku 2013. Sorrentinova tvorba se po uvedení tohoto filmu stala velmi vyhledávanou. „Velká nádhera se dá popsat jako snímek o velkých věcech, ale i o ničem. Příběh o stárnoucím muži, který už všechno zažil a nic ho nepřekvapí. Sorrentino se dotýká věcí, se kterými se dokáže ztotožnit každý, a proto na něj diváci chodí,“ říká umělecký ředitel festivalu Be2Can Aleš Stuchlý.
Sorrentinovy filmy se nezakládají pouze na dialozích. Režisér tvoří hlavně prostřednictvím obrazů, které vyvolávají určité emoce. Postavy v jeho snímcích však řeší problémy, které mají všichni. I proto zaujala jeho tvorba širokou veřejnost. „Samota, smysl života, mládí, stárnutí, nuda. Sorrentino se dotýká situací, které zná každý. Loví v alternativních vodách, ale vybírá si velmi popové momenty. Tím se stává originální, ale hlavně srozumitelný,“ popisuje Stuchlý.
Hra s protiklady
Na čem si Sorrentino zakládá, je práce s kontrasty. Zaobírá se jimi skoro ve všech filmech. Hlavně pak ve snímku Tady to musí být z roku 2011, což je jeho první anglický filmový počin. „Pro Sorrentina je typická také studie různorodých lidských charakterů a jejich psychiky. Hlavní postava z psychologického dramatu Tady to musí být vyčnívá svou vizáží. Jde o příběh postaršího bývalého rockera, režisér si ale dává záležet, aby vynikla křehkost protagonisty. Má bizarní vzhled, ale zároveň je na něm vidět hluboká melancholie a citlivost,“ dodává Stuchlý.
Nápadných kontrastů si však nevšímají pouze odborníci. Vnímají je i diváci, a to právě v jeho šestém filmu Velká nádhera, kde stárnoucí muž hledá smysl života uprostřed marnivé italské smetánky. „Epické záběry s pomalou hudbou, kterou vytváří ženský sbor. Kochání se Římem, úplná velkolepá výprava. A najednou střih a děj se ocitá na párty se staršími muži a hraje k tomu techno. Všechno do sebe ale zapadá a v tu chvíli jsem si řekla, že ten film je opravdu velká nádhera,“ říká Tereza Střihavková, studentka režie.
Nekonečné záběry
Typické jsou pro Sorrentina také dlouhé záběry doprovázené charismatickou hudbou. Ne všichni je však ocení. Oscarový film Velká nádhera, ve kterém je mnoho záběrů bez dialogů, se občas setkal s nepochopením. „K tomuto snímku mám velmi ambivalentní vztah. Miluju ho, ale zároveň mě rozčiluje. Má skvělou hudbu i kameru, ale velký sklon k manýrismu a prázdnotě, což se projevuje nesmyslnými bohatými večírky a nekonečnými procházkami po městě. Je to Řím v celé své kráse, jako od Felliniho,“ říká Stuchlý.
Režisér zobrazuje nejen vlastnosti a nálady postav, ale snaží se uchvátit i velkolepými záběry. Kromě Říma ukazuje i v dalších filmech různá italská města jako kouzelná, ale i osamocená místa. „Jen málo filmařů dokáže zobrazit smutek nepatetickým způsobem. Sorrentino je schopný perfektně skloubit ironii a melancholii,“ vysvětluje Stuchlý. Pro některé jsou dlouhé záběry právě to, co je na Sorrentina láká. „Nepřipadá mi to nudné, i kdyby měl jeden záběr třeba hodinu. Umí se záběry totiž pracovat. Trik spočívá v tom, že i když jsou dlouhé, nikdy nejsou statické a korespondují s hudbou,“ říká Střihavková.
Žádná pravidla
Sorrentino kromě filmů natočil i jeden seriál s názvem Mladý papež, který loni uvedlo HBO. Podle odborníků seriál shrnuje vše, co režisér představuje – jeho ironie, euforie, existenciální pochyby a porušování pravidel. Seriál sleduje osud mladého 47letého papeže, jako postavu s velkou mocí uprostřed bláznivého světa. „Sorrentino všechno porušuje, jako například zásady znělky, která se stále proměňuje. Mění se i celková nálada hudby, je to jako kratší artový film. O víře, o lásce, o samotě a touze,“ říká Vít Schmarc, který spolu se Stuchlým pracuje na festivalu Be2Can.
Přestože se návštěvnost Sorrentinových filmů zvedla až po uvedení jeho šestého snímku Velká nádhera, i jeho starší filmy pomalu nabírají na popularitě. Režisér totiž originálním způsobem divákům předkládá hledání smyslu života a zobrazuje osudy lidí uvězněných ve stereotypech.
