Odnosím ti dítě. Dokument Duši neprodám stojí na silných příbězích náhradních matek
Když pro pár neexistuje žádná naděje, že by mohli sami počít dítě, je ještě možnost využít náhradní matky. Režisérka Eva Tomanová zpracovala tři příběhy žen, které se rozhodly pro tuto možnost a nechaly ve svém těle růst dítě, které není jejich. Snímek se jmenuje Duši neprodám. Režisérka podle svých slov chtěla prozkoumat, jak taková situace na ženu působí a jestli je vůbec možné vzdát se dítěte, které sama porodí. Film zanechává silný dojem především proto, že autorka dokázala získat atraktivní příběhy respondentek, který je ale každý úplně jiný.
Většinou situace probíhá tak, jak je ukázáno na příběhu náhradní matky Moniky. Bezdětný pár přes inzerát kontaktuje ženu, která je ochotna pomoci jim svým tělem k vývinu dítě. Na klinice se pak do její dělohy vloží vajíčko a spermie páru a žena dítě odnosí. V Česku ovšem pro podobnou situaci neexistuje právní vymezení, třeba na rozdíl od Německa, kde je náhradní rodičovství zakázané. Žena, která v Česku dítě porodí, je automaticky jeho matkou. Osvojení „pravými“ rodiči pak probíhá až soudně.
Když se pár rozvádí
Situace se ovšem může i pořádně zkomplikovat, což dokazuje příklad náhradní matky Nikoly. Ta poskytla bezdětným manželům i svoje vajíčko, a když se několik týdnů po porodu pár rozvedl, Nikola se rozhodla si chlapečka nechat. Jeho „matka“ se o něj totiž ze zdravotních důvodů nemohla postarat a návrhy otce dát dítě k adopci přišly Nikole jako zmaření toho, co pro pár udělala. Navíc chlapec je biologicky její dítě. Na tomhle příkladu režisérka ukazuje, že není snadné se s dítětem rozloučit, i když náhradní matky v dokumentu tvrdí, že si od něj snaží držet odstup. Dokazují to i slzy v očích třetí náhradní matky Renaty, když se dívá na fotky holčičky, kterou porodila pro jiný pár. Zřejmě neplatí tak úplně název dokumentu, že náhradní matky svým konáním neprodávají i kus své duše.
Pozitivní přínos má film především v kontroverznosti tématu. Na tu ostatně vsadila autorka i u svého předešlého filmu Stále spolu, který odhaloval svět jedenáctičlenné rodiny žijící mimo civilizaci, kde měl absolutní slovo otec. Na rozdíl od tohoto snímku však zde autorka používá k nastínění problému náhradního mateřství více osudů. Setkáváme se tak s různými póly problematiky, dokument nezastírá, jak složitá může podobná situace být. Vidíme rozepře mezi partnery i soudní spory o děti. Dokument málokdy podkresluje hudba, téměř veškerý zvuk jsou ruchy z okolí, což snímku v určitých okamžicích dodává na autenticitě.
Emotivní kontrasty
Co přirozenost naopak občas sráží, jsou strojené dialogy postav. Jinak film působí autenticky, protože jsou respondenti ukazováni v běžných životních situacích, na prohlídkách u lékaře či ve svých domovech. Působivé jsou i vypjaté situace, kdy například respondentky pláčou. Problém je v tom, že autorka nezasahuje do dokumentu ani otázkami mimo obraz, a tak si postavy musí vystačit samy. Renata s jejím partnerem tak občas působí, že by bez přítomnosti kamery na sebe vůbec nepromluvili.
Na druhou stranu dokázala Tomanová natočit velmi citlivé momenty, i když s nutnou délkou padesáti minut, jež musela dodržet pro formát televizního dokumentu, se můžou zdát příběhy nedovyprávěné. Velmi málo prostoru zde má totiž druhá strana – biologičtí rodiče. Jak ti situaci vnímají, se dozvíme jen z několika vět jedné matky. Detaily ale často hovoří velmi výmluvně, zvláště ty založené na silných kontrastech. Například když si náhradní matka Renata od přítele vyslechne, že mu celá situace přijde, jako kdyby ho podvedla a že se ho všichni kamarádi ptají, proč ji neopustil. Renata pak stojí za oknem plná smutku a pozoruje své vlastní bezstarostné děti, jak si venku hrají. Podobné kouzlo okamžiku však občas zničí nezaostřený záběr.
Negativní mužský pohled
Názor přítele Renaty, že mu náhradní mateřství nepřipadá normální, je vlastně jediný opoziční hlas, který vytrhává dokument z jeho pozorovací formy. V kontextu celého filmu, v němž se pohybují téměř výhradně ženy, působí mužský hlas a pohled na věc až agresivně, ale nemá nakonec Renatin partner pravdu? Kam až je přirozené dojít v touze po vlastním dítěti? A je finanční kompenzace náhradní matce v pořádku? Film za sebou zanechává řadu otázek.
Režisérka Tomanová vsadila u dokumentu Duši neprodám především na emotivní osudy respondentek. Otázkou však zůstává, zda je stačí poskládat vedle sebe bez většího spojovacího rámce. Nicméně dokument nutí k zamyšlení. Třeba už jen nad tím, zda vůbec někoho z postav ve filmu napadlo, jak důležité je období těhotenství pro psychiku dítěte a jak ho může ovlivnit, když po celý čas jeho nositelka ví, že si k němu nesmí vytvořit citový vztah.
