Odkaz Arnošta Lustiga zůstává stálou připomínkou hrůz holocaustu
Kamarády i cizí muže oslovoval „bejku“, všem ženám říkával „miláčku“. Arnošt Lustig, od jehož úmrtí uplynulo už více než pět let, rád používal nejenom tato neobvyklá oslovení, ale také miloval vyprávění vtipů. A to zejména těch židovských. Sám kvůli svému židovskému původu za druhé světové války tři roky nuceně strávil v koncentračních táborech, do Terezína musel odejít už v patnácti letech. Posléze putoval do koncentračního tábora Osvětim a později Buchenwald. Tvrdil o sobě, že přežil, protože bral veškerou práci. Lhal o tom, jaká umí povolání, a kradl jídlo ve velkých dávkách, aby nakrmil nejen sebe, ale také umírajícího strýce či kamarády.
Ke konci války v roce 1945 se mu z transportu smrti do Dachau podařilo uprchnout a až do osvobození se ukrýval v Praze. Lustigův syn Josef o této části otcova života později natočil dokument Můj fotr a jeho nejoblíbenější koncentráky. Pro Český rozhlas vzpomněl: „Když jsme v rámci natáčení vstoupili za brány Buchenwaldu, tak můj stále veselý otec začal mluvit vážně a pak přestal úplně. Já tehdy pochopil, že na mě není naštvaný, protože se na něco ptám a on si myslí, že jeho pocity nechápu. Ale zlobí se na ty, kteří mohli něco tak děsivého způsobit.“ Arnošt Lustig se po válce znovu setkal s matkou a sestrou a začal pracovat jako novinář, například v Mladém světě či v Československém rozhlase.
Psal, protože mu nevěřili
V padesátých letech začaly vycházet Lustigovy první knihy. Říkal, že je nejdřív všechny psal pro mámu, ale ta je nakonec nikdy nečetla. Spisovatelem se stal proto, že mu prý lidé nevěřili, jaké hrůzy v koncentračních táborech prožíval. „Zjistil jsem, že pokud to chci někomu sdělit, nezbývá mi nic jiného než to napsat,“ uvedl v knižním rozhovoru Tachles, Lustig, který s ním vedl novinář a spisovatel Karel Hvížďala. Během šedesátých let vyšla jeho nejznámější díla Dita Saxová a Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou. Náměty knih se zabývaly především životy obyčejných Židů, většinou bezbranných mladých dívek, a jejich pocity z období druhé světové války.
Lustig říkával, že být Žid pro něj znamená, že často o všechen majetek přijde a musí si všechno zase opatřit znovu. Tak si prý připadal i v roce 1968, kdy byl během sovětské invaze Československa zrovna na dovolené v Itálii a neměl s sebou téměř žádné peníze, jen pár knih a trochu oblečení. I tak se rozhodl už do Československa nevrátit. Emigroval do Izraele a poté do USA, kde začal vyučovat na univerzitě ve Washingtonu. Jeho knihu Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou tam měli studenti jako povinnou četbu.
Miloval ženy
Po revoluci v roce 1989 se do Československa rád vracel. V devadesátých letech se stal šéfredaktorem české modifikace časopisu Playboy. Svým kladným vztahem k ženám se nikdy netajil. A to i přesto, že byl celý život ženatý s jednou ženou až do její smrti. Karel Hvížďala o něm říká v knize Tachles, Lustig: „Když jsem v roce 1966 nastoupil do redakce Mladého světa, v jeho bývalém stole zůstaly fotky jeho přítelkyň, které se neodvážil vzít domů k manželce.“ Erotická témata Lustig promítal i do svých knih, jeho hrdinové často o sexualitě přemýšlejí či diskutují. Jeho hlavním námětem však pořád zůstával holocaust.
Lustig své knihy často upravoval a něco do nich připisoval. Přiznával, že psaní pro něj mělo hlavně terapeutické účinky. „Mám pocit, že je to i malá splátka vůči nevinně zabitým,“ říkal. Psal až do své smrti 26. února 2011, která přišla po pěti letech boje s rakovinou. Letos v prosinci při příležitosti jeho nedožitých 90. narozenin jeho dcera Eva Lustigová uspořádala celý kulturní program s názvem AL90. Akce probíhají v Česku i v zahraničí a jedná se například o scénická čtení, divadelní premiéry či vydání nové knihy korespondencí z exilu Krásně jsem si početl. To aby se na odkaz jejího otce nezapomnělo.
