Nefilmový návrat do Údolí včel
Jan Novotný a Jan Zadražil, foto: Strašnické divadlo
Údolí včel není nikterak složité dějově, ale zato náročné svým poselstvím, svým vyzněním. Vypráví o dvojici křižáků, náruživém křest´anovi Arminovi a jeho mladším příteli Ondřeji z Vlkova, který se k silně věřícím rytířům, napůl mnichům, přidal proti své vůli, na přání svého otce. Těžký život daleko od rodného domu však nezvládá, je ubíjen půsty a odříkáním, a zároveň i myšlenkou utéct a vrátit se do údolí včel, za otcem a macechou Lenorou, do které se zamiloval na první pohled. Onen vysněný únik z okovů řádu se Ondřejovi sice posléze podaří uskutečnit, je však Arminem zuřivě pronásledován – ten je totiž přesvědčen, že odpuštění a spásy je možno dosáhnout jedině a pouze v nebi, a jako posedlý chce Ondřejovi vlastně pomoct tím, že zničí vše, co jej táhne k pozemským statkům.
Jan Novotný, foto: Strašnické divadlo
Režisérka hry Eva Bergerová vidí Körnera jako autora, jehož jazyk je silně metaforický a imaginativní, obsahující ty nejzákladnější archetypy, potřeby a emoce, které jsou společné jak středověkým lidem, tak i těm současným. Jako třeba ona pomíjivá snaha dosáhnout štěstí, at´ už toho na zemi, nebo toho na nebesích – či spíše naše neschopnost ho docílit. Pražský soubor Company.cz tedy pojal Körnerův text poměrně svérázně: sice děj nikterak nemodernizuje, nezasazuje jej do současnosti, ale staví jej převážně na konfliktu dvou hlavních hrdinů, jejich životních postojů a záměrů, čímž však bohužel dochází k jistému zbanálnění ústředního tématu.
Příběh se odehrává v naprostém minimu kulis. Dominantní zde v tomto případě není nějaká monstrózní výprava, nýbrž herec, pouze tu a tam dramaticky osvětlen reflektory či doprovázen vhodně užitou hudbou Petra Piňose a Petra Komárka Soudka (která zaujme především využitím různých zvuků a ruchů), nebo mluveným slovem z reproduktorů. Prakticky téměř vše ostatní je ponecháno na fantazii diváka, diváka, který je vtažen do hry v momentech, kdy je postavami přímo oslovován, či zaskočen až nečekanou blízkostí herců, přebíhajících těsně před ním a nezvykle také pod ním. Scénografie Milana Davida je totiž nezvykle architektonicky rozvržená – diváci zde sedí na jevišti na skládacích židličkách, zatímco herci se „snaží“ v ratejně divadla, v prostorách prostě a jednoduše ohraničených stoly.
Ljuba Krbová a Jan Zadražil, foto: Strašnické divadlo
Ústřední trojici Armin – Ondřej – Lenora ztvárňují „ostřílení“ herci Jan Novotný, Jan Zadražil a Ljuba Krbová, každý z nich však pojímá svou roli zcela odlišně, než jak si můžeme pamatovat z filmové adaptace Františka Vláčila. Jan Novotný jakožto Armin se před našima očima skutečně stává mužem pevných názorů a zásad, mužem zbavených všech ideálů, který se snad proto tak nenormálně upíná k víře a v naději v království nebeské, mrazivě opakující své přesvědčení, že jenom bolestí se přibližujeme Bohu. Ondřej Jana Zadražila však připomíná spíše přihlouplého lehkomyslného kluka, bezelstné dítě, které na jednu stranu oddaně naslouchá Arminovi a přikyvuje na každé jeho slovo, a na druhou nesouhlasí s jeho dogmatickým stylem života a jeho extrémním vyznáním – čímž činí tuto postavu rozpolcenou a nejistou ve svém počínání. Také Ljuba Krbová dává zapomenout chladnou Lenoru Věry Galatíkové, její úloha těžce zkoušené ženy je představována jako něžná, cituplná a éterická víla, jediná Ondřejova naděje na obyčejný život. Hlavní figury doplňují kromě Jana Skopečka (Ondřejův otec a zároveň vypraveč, cynicky komentující příběh) už jen Kryštof Nohýnek s Jiřím Rackem, kteří představují všechny ostatní postavy doplňující děj, od kolegů křižáků až po Ondřejovy poddané. Opět záleží jen a jen na představivosti diváka, aby se s tím popasoval – ale vysloveně se v tomto případě nabízí otázka, zda to přece jenom není chyba inscenátorů, jelikož chvílemi je opravdu problém vyznat se v tom, koho vlastně zrovna teď hrají.
I přes drobné nedostatky je ovšem tato první divadelní úprava slavného románu Vladimíra Körnera vskutku povedeným dramatem oplývajícím silnými dialogy, a rozhodně by neměla uniknout pozornosti všech milovníků kultury – a to i přesto, že repertoár Company.cz, tak dramaturgicky originální a odvážný, zřejmě nepaří mezi ty masově nejvyhledávanější. A i přesto, že je Strašnické divadlo poměrně zákeřně ukryto na periferii Prahy 10 mezi bytovkami a hospodami.
Hrají: Jan Zadražil, Jan Novotný, Ljuba Krbová, Jan Skopeček, Kryštof Nohýnek, Jiří Racek
Dramaturgie: Kateřina Karasová
Scéna: Milan David
Kostýmy: Kateřina Hájková
Hudba: Petr Piňos a Petr Komárek Soudek
Režie: Eva Bergerová