Nahrávání ve studiu? Pro mě jednoznačně zážitek na celý život.
Soňa Brunnerová
Procházíme vrátnicí až do nahrávacího studia. V jedné místnosti se nachází zvukařská technika a dva velké LCD monitory. V té druhé je několik kytar, bicí a v jejím rohu nahrávací kabina. Na vybavení se dívám s otevřenou pusou a v duchu se ptám sama sebe kolik to muselo stát. Nakonec se osmělím a zeptám se nahlas. Dostávám odpověď, kterou jsem očekávala. Levné to rozhodně nebylo.
Začínáme!
Džian mě posílá do nahrávací kabiny, kde se posadím na židličku. On kolem mě rozestavuje mikrofony, aby snímaly zvuk kytary – rozhodla jsem se nahrávat rovnou zpěv i kytaru najednou. Nakonec technik odchází do zvukařské místnosti a já dostávám pokyny do sluchátek, které už mám nandané na uších.
Po chvíli v nich slyším sama sebe a dostávám za úkol hrát cokoliv, aby si mě Džian mohl nazvučit. Zpívám si a vybrnkávám melodie, které mě zrovna napadají, popřípadě ty, které si výjimečně pamatuji. Chvílemi se ve sluchátkách ozývá můj vlastní hlas, který nepoznávám, potom zase neslyším nic. Nakonec v nich zaslechnu pokyn, že můžu začít hrát naostro. Když už jsem dobře nazvučená, neslyším vlastní hlas jako normálně, nýbrž jen ten, co se ozývá ze sluchátek. Je to trochu nezvyk…
Je slyšet sebemenší faleš
Písničku musím hrát tak dlouho, dokud se opravdu nepovede. Nejlepší verze by totiž měla zaznít za pár měsíců i z jednoho CD, které plánujeme společnými (rozumějte finančními) silami vydat ještě s několika dalšími českými písničkáři, kteří nejsou mediálně známí. Byl to nápad mého kamaráda, bizarního písničkáře Martina Hejnáka, který na nekomerční hudební scéně působí už dvanáct let. Když jsem od něj dostala nabídku, tak jsem zkrátka nemohla odolat!
První nahrávky jsou docela dost falešné, protože člověku chvíli trvá, než se dobře rozezpívá. Z velkých reproduktorů je slyšet sebemenší nepřesnost, a tak se po prvních nepovedených pokusech vracím zpět do kabinky již poučená tím, že se do těch výšek nemám tolik opírat, protože potom mi zní nad tónem, což rozhodně nechci.
Vždycky nahrávám na jeden zátah zhruba třikrát tu samou skladbu, často kazím hru kytary, na kterou se sama doprovázím. Navíc po chvíli mi v nahrávací místnůstce začíná být vedro, a proto pokaždé ráda odběhnu do vedlejší místnosti poslechnout si svůj hudební výkon.
Zvládli jsme to
Naštěstí se mi asi na desátý pokus povede verze, na které se s Džianem shodujeme, že je slušně zazpívaná a publikovatelná. A já najednou dostávám chut´ nahrát ještě nějakou jinou skladbu, abych se měla čím prezentovat na osobním muzikantském profilu, když už mám tu možnost. Tuším, že se do nahrávacího studia delší dobu nepodívám, alespoň ne do té doby, než si na to ušetřím.
Poté, co nahraji ještě další tři skladby, které jsou publikovatelné, všecko ještě jednou posloucháme a Džian natočené skladby ještě doladí po zvukové stránce. Nejvíc si dává samozřejmě záležet na té, která je určena pro CD. Mastering skladeb, tedy jejich zmixování a sestříhání, netrvá moc dlouho. Nakonec je všechny dostávám vypálené na DVD.
Zahlédnu hodiny a zjistím, že by mi za pět minut měl jet vlak domů, a proto se rozloučím a vyrazím jako střela na nádraží.
Rozhodně toho nelituji
Když se nad tím zpětně zamýšlím, musím upřímně přiznat, že jsem ráda, když jsem do toho šla, protože jsem si s sebou odnesla nahrávky, které jsou zvukově kvalitní. Navíc mě těší, že jsem spokojená nejen já, ale i lidi, jimž se hudba, kterou dělám, zamlouvá. Přemýšlím dokonce i o tom, jestli by nestálo za to si našetřit peníze, které investovat do dalšího nahrávání. Rozhodně chci počkat na to, až vyjde nosič, na kterém bude i můj výtvor. Snad se dočkám větší zpětné vazby, i když nevím, co mohu očekávat. Mám se na případné negativní reakce vykašlat a dělat si dál to svoje, když mě to baví? To je dilemma.