Na Neviditelné výstavě je nejtěžší se bez zraku zorientovat v prázdném prostoru
Už podruhé jsem se v naprosté tmě praštila do nosu. Zatímco si jednou rukou mnu bolestivé místo, druhou vyhledávám, co mi stálo v cestě – nacházím okenní parapet. Napřahuji opět jednu paži před sebe, druhou se přidržuji stěny a pomalu vykračuji. Obklopena naprostou tmou, úplně dezorientovaná. Nejsem však očividně jediná, kdo s tím má problém. Za sebou slyším hlas dalšího návštěvníka: „Kdo to do mě zase strká?“ Jsem na prohlídce Neviditelné výstavy, kde během hodiny poznávám, jak vypadá svět bez zraku.
Znovu a znovu se snažím přivyknout tomu, že se musím pohybovat jen podle sluchu a hmatu. Přesně to je účel Neviditelné výstavy – v simulovaném prostředí interiérů i exteriérů se má návštěvník seznámit se světem nevidomých. Jaké to je, nespoléhat při orientaci na svůj zrak, ale používat výhradně další smysly? Mám za úkol si to vyzkoušet, a tak mě nevidomý průvodce Lukáš Valer směruje do kuchyně.
Když dojdu po obvodu stěny konečně do místnosti, pevně se chytám kuchyňské linky, jako by to byl jediný jistý bod v mé nynější situaci. Znovu rychle zamrkám, už asi podvacáté. Pomalu mi dochází, že tuhle tmu moje oči neprohlédnou. Snažím se tedy alespoň po hmatu rozeznat různé předměty, i když to není vždy jednoduché. Moje ruka nachází na kuchyňské lince postupně talíře, hrnky a… po zádech mi přejede mráz. Právě jsem strčila prsty do mlýnku na maso.
Jistota podle sluchu
„Kdyby cokoli, doporučuji se nehlásit a rovnou volat,“ vtipkuje náš průvodce. Jeho hlas se náhle ozve z úplně jiného místa, než ze kterého jsem ho slyšela před chvílí. Jak to, že se pohybuje s takovou jistotou, že o jeho přesunech vůbec nevím? „Jsem slepý odmalička, takže je tohle moje přirozené prostředí,“ vysvětluje záhy. Podle hlasu bych mu netipla snad ani dvacet let. Naši skupinu sedmi návštěvníků provádí nejdříve po interiérech výstavy a následně vcházíme i do simulovaných exteriérů.
Po ulici jsem prošla v pořádku, problémy mám až v lese. Jehličí se mi sype do sandálů a půda pod nohama je nepříjemně měkká. „Zase mi někdo stojí na tkaničce,“ stěžuje si návštěvník kdesi za mými zády. Jenže pak přichází ještě těžší zkouška: volný prostor. „Teď se pust´te zdi a pojďte za mnou,“ říká průvodce a začne luskat prsty. Opatrně našlapuju a dělám první kroky. O několik vteřin později ale do sebe s dalšími návštěvníky stejně vrážíme. Průvodce Valer se prý dokáže orientovat už i podle odrazu zvuku, o tom si já můžu nechat jenom zdát.
Nepříjemné světlo
Na závěr výstavy nás průvodce zavádí do baru. Dost nešikovně se škrábu na barovou židli a najednou je mi příjemné vědomí, že mě u toho stejně nikdo nevidí. Objednávám si vodu a nahmatávám v kapse kovové mince. Která z nich je dvacetikoruna? „Hledejte rovné hrany,“ radí mi Valer, a přitom mi podává pití.
Po hodině ve tmě, nejistotě, hledání a zoufalé snaze se zorientovat se otevírají dveře a do prostoru postupně proudí světlo. Pálí mě oči, je nepříjemné si zvykat, málem bych raději zalezla zpátky do tmy. Když si přivyknu, poprvé uvidím našeho průvodce. Představovala jsem si ho podle hlasu rozhodně mladšího, spíš jako kluka. Teď přede mnou stojí vysoký chlap, kterému už by mohlo být tak třicet. Najednou si uvědomuji, jak zrak může klamat a kolik předsudků vlastně vytváří.
