Mořský svět podle Miyazakiho
Sosuke zachraňuje Ponyo (zdroj: japannesrewiev.com)
Svět v hlubinách oceánu v Miyazakiho stylu rozhodně není ponurý, ba naopak je velice barevný, veselý a plný silné magie. Vládne mu tajemný čaroděj Fujimoto, který žije v jakési vzduchové bublině hluboko pod mořskou hladinou se svými dcerami. Jednou z nich je neposedná rybička, jež umí také kouzlit. Shodou náhod se rybka dostane ke břehu, kde ji najde pětiletý klučík Sosuke, který jí dá jméno Ponyo. Chlapec se při její záchraně řízl o střep roztříštěné sklenice, v níž byla Ponyo zaklíněná. Jelikož rybka olízla Sasukemu ránu, a tím pádem ochutnala lidskou krev, mohla se přeměnit do lidské podoby. Stále ovšem zůstala jen mořskou pannou. Aby se mohla stát opravdovým člověkem musí projít zkouškou…
Příběh malé Ponyo dosti připomíná notoricky známou pohádku o Malé mořské víle, jež se zamilovala do pozemského prince, kterého zachránila. Zacímco Karlu Kachyňovi se v roce 1976 podařilo zrežírovat skutečně depresivně-posmutnělou adaptaci Andersenovy pohádky, Miyazaki vytvořil pravý opak. Jeho verze působí velice optimisticky, vesele a hravě, a pokud se necháme unést na vlnách režisérovy fantazie, budeme spokojeni.
Téměř všichni hrdinové příběhu jsou pozitivní a milí – vyjma skeptické Sosukeho prababičky a podivína Fujimota, který vypadá vyloženě komicky, a pro mnohé dokonce nepochopitelně. Ti dva v záplavě hodných figurek jednoznačně vynikají. Ponyo je lidské podobě živelná stejně jako voda a bezprostřední jako každá extravertní pětiletá holčička. Sosuke působí na svůj nízký věk dosti rozumně. Jeho maminka Risa se chová jako správná milující máma. Postavy nejsou tolik propracované do detailu jako v jiných Myiazakiho fimech.
Miyazakiho fantazie vskutku nezná mezí. Je jak oceán, jenž nikde nekončí. Myiazaki se ve svém nejnovějším filmu dopustil několika nelogičností. Když se Ponyo dostane v podobě člověka na pevninu, tak se při tom strhne obrovská bouře. Nikomu, ani námořníkům, se během ní nic nestane. Ale proč to hned odsuzovat? Vždyt´ se na druhou stranu můžeme kochat tím, jak bohatou má režisér představivost. V jedné scéně například Ponyo běží po vlnách, tedy vlastně po hřbetech ryb, do kterých se proměnily její mladší sestřičky, aby jí pomohly utéct z podmořského světa zpět za Sosukem.
Nelze po příběhu o rybičce toužící po lidské podobě vyžadovat tak hluboké poselství, které Miyazaki vtiskl do Princezny Mononoke (1996), Kaze no tani no Naushika (1984 – Naushika z Větrného údolí) či Tenkū no shiro Laputa (1986 – Laputa). Zabíjí se v nich. Hrozí zde zkáza světa kvůli tomu, že se postavy nedokáží, ba ani nechtějí mezi sebou dohodnout, protože každá si tvrdohlavě jde za svým vlastním cílem. Silný je zde ekologický podtext a cílovými diváky jsou hlavně dospěláci. Dokonce ani Oskarem ověnčená Cesta do fantazie (2001) nebo Zámek v oblacích (2004) nejsou dostatečně infantilní, aby to dítě předškolního věku bylo schopno pochopit. Gake no ue no Ponyo lze přirovnat například k Majo no takkyūbin (Donášková služba slečny Kiki) či Notari no Totoro (Můj soused Totoro). Vyjmenované filmy ovšem jsou stejně jako Ponyo určeny nejmenším divákům, a proto mají logicky o dost jednodušší děj a milý dětinský příběh.
Možná, že Miyazaki nemá rád tragický konec Malé mořské víly, a proto vytvořil vlastní verzi, jež je plná naděje a nekonečného optimismu. Film o rybce Ponyo je opravdu určen primárně pro děti nebo přinejmenším pro infantilní diváky, kteří se nechají unášet na vlnách Miyakaziho fantazie a budou s to odpustit kdejaké nelogičnosti. Pan Miyazaki řekl větu: „Je rozdíl mezi osmiletým a šedesátiletým? Věřím, že se člověk nemění.“ Není důvod, proč by příběh nemohl oslovit i dospěláky, kteří se rádi vracejí do dětských let.
http://www.csfd.cz/film/225873-gake-no-ue-no-ponyo/videa/