Moderátor a publicista Honza Dědek: Psaný rozhovor je lež
Jak se ze studenta střední průmyslové školy stavební stane redaktor?
To, abych studoval stavební průmyslovku, bylo přání mých rodičů. Oba jsou technicky zaměření, tak měli pocit, že je budu následovat. Byl to velký omyl mého života. Taky jsem tu čtyřletou školu studoval šest let, ale s úspěchem. A třetí ročník třikrát.
Co následovalo?
Zachránil mě příchod Sametové revoluce. Začaly vznikat nové časopisy a nebylo tak těžké se do nich dostat. Před tím člověk potřeboval mít vystudovanou žurnalistiku a kádrové posudky (údaje o názorech a ideologických postojích občanů, pozn. redakce).
Jak jste se dostal do časopisu Rock&Pop?
Přišel jsem domů z koncertu Tří sester, když křtili druhou desku, a napsal na to recenzi. Koupil jsem si Rock&Pop, abych zjistil, kde sídlí a hned jsem tam zavolal, že pro ně mám článek. Přinesl jsem ho napsaný inkoustovým perem na čtverečkový papír. Říkali: „Tak dobře, ale toto téma už psal někdo z našich redaktorů, tak si zkuste vymyslet jiné a napište novou recenzi.“ Tak jsem napsal jinou a tím to celé začalo.
Jak se lišil způsob práce redaktora tenkrát a teď?
Nebyl mobil, takže už jen si s někým domluvit rozhovor bylo peklo. Neměli jsme internet. Musely se hledat cesty, jak se na člověka připravit. Pokud jste šli s někým dělat rozhovor, museli jste nejdřív do výstřižkové služby, kde vám poskytli informace podle zadaných klíčových slov.
Jsou i jiné rozdíly?
Já mám pocit, že tehdy to všechno nebylo tak bulvární. Dneska většinu lidí zajímá: s kým dotyčný chodí, jak to má, kolik má dětí, co má za problémy, jak to bylo s tou milenkou… A už je vlastně jedno, jestli děláte rozhovor s hercem, výtvarníkem, spisovatelem, kardiochirurgem nebo sportovcem.
Od roku 2000 jste deset let pracoval v Reflexu, proč jste odešel?
Honza Dědek (42) začal svou publicistickou kariéru v redakci hudebního časopisu Rock&Pop. Zároveň psal i do jiných periodik a vysílal na Radiu 1. Poté, co hudební magazín opustil, jeho texty vycházely například v Lidových novinách a Mladé Frontě Dnes. Od roku 2000 pracoval deset let v týdeníku Reflex. V současné době je moderátorem vlastní talk show 7 pádů Honzy Dědka a na Českém rozhlasu – Vltava hostí lidi převážně z řad umělců v pořadu Čajovna.
Změnilo se vedení, přišel nový šéfredaktor a časopis začal směřovat víc k politice. Neříkám, jestli to je dobře nebo špatně, jednoduše to dostalo nový směr. Kultura, na které Reflex stál za předchozího šéfredaktora Petra Bílka, se také změnila. Tehdy odešlo docela dost lidí. Ale jinak těch deset let v Reflexu bylo úžasných.
Když jsme u toho, jak probíhá interview se zahraniční hvězdou?
Většinou dostanete seznam věcí, o kterých se nesmíte bavit – rodina, děti, drogy, alkohol, skandály, v podstatě všechno. A začíná celkem zajímavá hra. Když se zeptáte, tak hvězda zareaguje: „Hele, mě je to úplně jedno, co chceš vědět, milenek jsem měl asi pět tisíc…“ a tváří se, že okruh otázek vymezuje její management. Jenže vy odejdete a hudebník seřve manažera. Je to taková zacyklená zvláštní hra.
Jak vás napadlo si po práci hudebního publicisty udělat vlastní talk show?
V době, kdy jsem dělal rozhovory do novin s různými lidmi už přes dvacet let, jsem si uvědomil, že je rozhovor lež. A strašná.
Jak to myslíte?
Nemá totiž s realitou nic společného. Tak si vezměte, teď tady spolu uděláme rozhovor, já to nějak řeknu, vy to nějak přepíšete. Já ho třeba budu autorizovat, pak to dostane editor, ten rozhovor znova upraví. Je to něco jako film. Patnáctkrát natočená jedna scéna. Pak to někdo sestříhá, proloží hudbou… Až snímek uvidíte v kině, tak s tím původním scénářem nebude mít nic společného.
To vás přimělo k založení talk show?
Řekl jsem si, že by bylo zábavné dělat rozhovory před lidmi, i se všemi riziky. Jde hlavně o publikum. Když píšete do novin, tak vlastně nevíte, jestli to vůbec někdo četl. Tak to celé vzniklo.
Proč díly své talk show dáváte na Youtube?
Na Youtube je totální svoboda. Můžete pozvat kohokoli, nemusíte nikomu zdůvodňovat, kdo má jakou sledovanost.
A v televizi musíte?
Vždycky sledujete nějaké zájmy. Kdo by se na to díval, koho to bude zajímat. Musíte zvát lidi, kteří mají potenciál sledovanosti. Každá televize si hlídá, aby se hosty nestávali lidé z jiné televize, ti se zvát nemají. Ale předesílám, že mi nikdo nenabídl, abych šel dělat do televize.
A kdyby vám to nabídli, šel byste?
Samozřejmě by záleželo na podmínkách. Teď nemluvím o financích. Zaleželo by na možnostech volby hostů.
Myslíte si, že se hosté cítí uvolněněji, když vědí, že to nejde do televize?
Já si myslím, že mají pocit, že je to nějaký internet, že to nikdo neuvidí. Aspoň podle toho, co jsou občas schopní říct. Myslí si, že rozhovor nikde nepoběží, že je to celé takové punkové a občas si tam přinesou i pivo nebo víno. Jsou klidnější díky tomu, jak je prostor malý – divadelní a není nasvětlený pro televizní kamery. Většinou říkají, že se cítí uvolněněji, protože to neberou tak oficiálně.
Jak si vybíráte hosty?
Já si nechávám radit, respektive mi kdokoli může napsat na Facebook, na Youtube. Vždy to ale musí být lidé, kteří mě nějakým způsobem zajímají. Nezáleží však pouze na tom, koho bych chtěl pozvat. Můžete si říct, to by byl skvělý večer, pozval bych si tohohle, k tomu bych dal tuhle modelku, tady toho výtvarníka. Pak jim začnete volat a jeden je v Berlíně a druhý v New Yorku.
Jaký typ hostů se nejdéle rozmlouvá?
Z mých zkušenosti z rádia můžu říct, že se jedná o výtvarníky. Nevím, jestli to je tím, jak celý den sedí u plátna a něco vytváří, nebo tím, že je to z jejich povahy, ale většina výtvarníků, až na výjimky, jsou hrozní introverti. V talk show jsem měl pouze jednoho výtvarníka – Krištofa Kinteru, ale ten je celkově exhibicionista. Já myslím, že není problém s lidmi, kteří nemluví, je problém s lidmi, kteří mluví moc.
Například?
Jde o případy, kdy to host vezme jako monolog anebo přednášku. Což se vám může stát se zkušenými herci, kteří objíždí republiku a vzpomínají na své začátky a zážitky z natáčení. Otočí se k publiku a začnou vyprávět ty naučené historky.
Stalo se vám někdy, že jste se dostal do úzkých a nevěděl, jak z toho ven?
Je to pravidlem od té doby, co máme internet, který kolikrát strašně lže. Najdete informaci, která se ukáže být nepravdivou. Pak se ale omluvíte a řeknete, že jste to našel na internetu. Jinak se do úzkých dostáváte pravidelně. Například, když nevíte na co se ptát.
Co byste v tomto případě poradil novináři či moderátorovi?
Myslím, že by mělo platit, dělejte jen s tím, kdo vás zajímá a ptejte se ho. Buďte zvědaví a poslouchejte, co říká.
