„Mladí tvůrci jdou často po penězích,“ říká fotografka, která se jim snaží pomoci
Co bylo prvním impulsem k založení projektu Restart the Art?
Začalo to náhodou a s ideou, že to bude jen jednorázová akce. Jednou jsme spolu s dalšími členy KI.NO Films na ulici potkali začínajícího zpěváka Doriana, hrál na kytaru a zpíval. Nás to zaujalo a napadlo nás mu natočit videoklip. Ale na to jsme potřebovali sponzora, protože jsme nechtěli udělat jednoduchou věc, ale něco pořádného. A tak jsme oslovili několik desítek různých společností.
A jak jste pochodili?
Zjistili jsme, že každý je ochoten nabídnout za reklamu svůj produkt, ale přímo peníze nedá. A to bychom pak natáčeli reklamu pro třicet různých korporací a v tom, někde v pozadí, by se občas objevil Dorian. Byli jsme docela zoufalí, a pak nás napadlo – proč neudělat párty, benefiční akci, kde Dorian a pár dalších umělců vystoupí, my nastavíme minimální vstupné a z peněz, co vybereme, se ten videoklip natočí.
Co vás přimělo k tomu ukousnout si větší kus a z jedné párty udělat celý projekt s určitým konceptem?
Vzhledem k tomu, že i já, i my jako KI.NO Films patříme mezi ty mladé začínající umělce, tak nás ten nápad vlastně tak nadchnul, že s tím, jak jsme připravovali první akci, rostla naše chut´ do toho jít, přestože jsme věděli, že to bude za naše peníze a tedy naše riziko . Bylo by nám zkrátka líto udělat jednu párty, kde někdo vystoupí, vyberou se nějaké peníze a na konci si zase řekneme „Čau“ a půjdeme si každý vlastní cestou.
Takže jste se rozhodli si vytyčit, řekněme, vyšší cíl?
I tak se to dá říct.(smích) Rozhodli jsme se vytvořit projekt, který bude podporovat všechny začínající umělce, at´ už hudebníky, malíře, básníky neb třeba divadelníky. A ukázalo se, že tenhle nápad není tak mimo. Šli jsme do toho s tím, že budeme organizovat pravidelné benefiční akce, skrze něž mladým tvůrcům, kteří na nich budou sami chtít vystoupit, nabídneme prostor pro propagaci jejich děl a druhotně také finanční podporu, tedy výtěžek ze vstupného. Nicméně jsme brzy přišli na to, že i když to byla myšlenka krásná, tak zároveň taky docela naivní.
Proč?
No protože jsme zjistili, že když už někteří z těch mladých umělců chtějí něco ukazovat, tak jsou to právě hlavně peníze, co je pro ně na prvním místě. To je něco, co jsem já vůbec nečekala, ale uznávám, že jsem měla. Když mně nabídli udělat první výstavu v jedné kavárně, tak moje reakce byla „Pane bože, někdo chce ukazovat lidem moje fotky, to je neuvěřitelný!“ a ne, jak to říct… „Ale nejdřív dělej, zaplat´ mi za to, že ti předvedu tadyty svoje poloamatérský fotky“.
Tak to pro vás ale musí být poměrně velkou komplikací, ne?
Ano, neustále se setkáváme s tím, že ze strany umělců je tu ten požadavek na peníze, často se to týká hlavně hudebníků. Proplácení cesty nebo nějakých drobných výdajů, na to se dá přistoupit, ale taky přicházejí takové věci, že nám kapela oznámí, že nehraje za míň, než za tolik a tolik tisíc, a to má za sebou třeba pár klubových koncertů.
Jak to řešíte?
Zatím jsme dost nekompromisní a vždycky se nám podařilo najít někoho jiného, kdo byl ochoten vystoupit, aniž bychom si ho předtím museli najmout.(smích) A také se nám naštěstí často stává, že nás lidé sami oslovují. A většinou jsou to lidé, kteří se tomu svému umění věnují už několik let, ne ti začínající, kdo lépe chápe tu myšlenk. Tohle nás vedlo taky ke změně konceptu třetí a zatím poslední akce.
K jaké změně?
Od začátku jsme do toho šli s tím, že už prostě nebudeme lanařit a přemlouvat umělce, aby nám tam vystoupili. Chtěli jsme trochu megalomansky vytvořit takový malý veletrh umění, kde předvedeme propojená vystoupení lidí, kteří se nám sami přihlásí s tím, že by se i návštěvníci mohli zapojit. Ale to taky souviselo s místem konání akce, mělo to být venku.
A proč nebylo? Přihlásilo se málo vystupujících?
Z mnohem prostšího důvodu, kvůli počasí. Nakonec jsme se přesunuli do menšího klubu a s tím se změnil i program. Mě to tedy šíleně znervóznilo, ale nakonec to bylo skvělé. Část večera bylo doslova narváno a zčásti se nám vlastně povedlo ten nový koncept naplnit, protože vystupovali hlavně lidé, kteří se nám předem sami ozvali. Dopadlo to lépe, než jsme si mysleli. Za to já jsem hrozně ráda, pro mě ta třetí akce byla zlomová.
V čem?
Brala jsem to jako takovou zkoušku nakonec, nebo na začátek. Všechno to handrkování a přemlouvání interpretů mě tak unavilo, že jsem si říkala, že to dál asi nemá smysl dělat, i když by mě to mrzelo. Takže jsem ráda, že to takhle dopadlo a že mě to přimělo pokračovat dál.
Co plánujete s Restart the Art dělat do budoucna?
Hlavně bychom se chtěli držet toho, že to sice budou benefiční akce, ale ne pro nikoho konkrétního, tak to bylo i na poslední akci. Vyberou se nějaké peníze a až zpětně člověk, na jehož umělecký projekt padnou. A bude úplně jedno, jestli si bude chtít v pár kopiích vydat svoji knihu, uspořádat si výstavu obrazů nebo nahrát desku. Jen nám bude muset černé na bílém potvrdit, že ten projekt dokončí. Do tohohle rozhodování bychom chtěli také víc zapojit návštěvníky přímo na místě. Já si totiž myslím, že když ne peníze, tak zodpovědnost vůči publiku bude vystupující motivovat.
