Martin Hejnák: „Kdybych hudbu nedělal, tak nemám životní směr“
Pořádá vlastní hudební pořady s názvem Hejnákovo hudební pásmo, kam si zve písničkáře. V druhé polovině devadesátých let pořádal koncerty přímo ve svém bytě. Osobně jsem s Martinem seznámila až díky serveru bandzone.cz v druhé polovině minulého roku.
Jaké byly tvoje hudebnické začátky?
Ve čtrnácti jsem začal hrát na kytaru, což bylo v roce 1993. V té době jsem nevystupoval ještě veřejně. S kamarády jsme založili naší první kapelu, která se jmenovala Půlnoční psi.
A co jste hráli za styl?
V podstatě jsme žádný styl nehráli, protože jsme nic hrát neuměli. Jenom jsme zkoušeli spolu. To jsem začal skládat nějaký první věci. Chodili jsme do klubu, myslím, že to byl klub sociálních služeb, kde nám za pronájem dovolili zkoušet.
Ale před tím jsi hrál i na housle. Proč už nehraješ?
Na housle jsem hrál od šesti do třinácti, tedy sedm let. Odložil jsem je, protože mě to přestalo bavit. Zjistil jsem, že v tom nemám moc ambice. Moje máma (bývalá učitelka houslí na základní umělecké škole pozn. red) pořád chtěla, abych hrál na housle. Dlouhý roky to zkoušela, ale kytara je mi rozhodně bližší.
Ty jsi samouk na kytaru?
Ano, jsem samouk. Jeden čas jsem teda zkoušel chodit do hudebky, ale tam jsem vydržel pár měsíců. Učitelka se mě snažila učit hrát podle not, ale nějak se to nepovedlo. Potom jsem chodil na kytaru k panu Veselému z ETC. Byl jsem tam párkrát, možná čtyřikrát. Pak jsem odešel, protože mě přeučoval od začátku všechno. Učil mě, jak držet kytaru a trsátko a mně to bylo tak strašně nepohodlné, že jsem si říkal, že už se to ani přeučit nemůžu. Člověk má už svoje zlozvyky a pak už to nejde.
A je nějaký hudební nástroj, na který ses chtěl učit nebo který tě fascinoval?
Mě strašně fascinují dva nástroje, a to je harfa a harmonium. Na tyhle, kdybych uměl hrát, tak bych byl hrozně št´astný.
Jak bys srovnal svoje začátky s tím, co hraješ dnes?
Kdyby sis poslechla moje první písničky z roku 93, tak ty vůbec nezněly jako ty dnešní. Já jsem byl strašně ovlivněnej The Beatles, které jsem v té době hrozně moc poslouchal. Pak jsem se dostal ke spoustě další muziky.
A kdo tě ovlivňuje teď?
Spousta vlivů, třeba mám rád Killing Joke, Pixies či Alice in Chains. Nevím nikoho konkrétního z české písničkářské scény. Spíš mě ovlivňují ti zahraniční. Mám rád třeba Boba Dylana nebo Donovana či Simona & Garfunkela.
V jedné z tvých písní kritizuješ například televizní kulturou, jejíž refrén zní „Raději vyhodit svou televizi z okna…“
Nejsem zastáncem masové televizní kultury, která se tady pořád prostřednictvím médií člověku cpe. Prostě si říkám, že ta televizní kultura nemá vůbec žádný obsah. Jejím posláním je jenom bavit lidi, když přijdou z práce. V jejich znuděných životech není nic, co by mohli dělat, tak proto je tady televizní kultura. Nemá to žádný hlubší rozměr.
Jakým způsobem skládáš písničky?
Nejdřív složím hudbu, potom text. A ten text vznikne třeba až po dlouhý době. Texty mi dělají problém. Ležáky mám doma taky. Prostě vymyslím melodii a ta mi pak třeba leží doma několik let, než vymyslím slova.
Tys kdysi dělával bytové koncerty. Co tě k tomu vedlo?
V roce 1997 jsme s kamarádem Kamilem začali masivně rozvěšovat plakáty po Kralupech. První koncert jsem měl na chodníku před barákem. Přišlo na něj šest lidí. Pak jsme začali dělat koncerty přímo v bytě. Přeci jen to je lepší. Může třeba začít pršet. Během toho roku a půl se uskutečnilo asi třináct koncertů v bytě.
A který si pamatuješ nejvíc?
To bylo někdy v létě v srpnu. Na něj přišlo kolem dvaceti lidí, ale se někteří nevešli ani do toho pokoje, takže museli stát i na chodbě. To byl nejlepší koncert.
A proč už bytové koncerty neděláš?
To byla otázka té doby. Lidi byli naladění trošku jinak. Do toho bytu přišli spíše, než dneska.
A co tě vede k organizování hudebních akcí?
Pro mě je muzika především vnitřní pohon. Já kdybych hudbu nedělal, tak nemám životní směr, řekl bych. Já chodím do práce na osm hodin a dělám ji proto, abych se uživil. Ale nedělám to proto, abych z toho měl nějaké vnitřní uspokojení.
Jsi ovlivněný díky mamince – houslistce?
Jsem možná geneticky ovlivněn. Nemůžu říct, že jsem se narodil proto, abych dělal hudbu – to třeba říkal Jimi Hendrix od sobě. Ale cítím, že to je asi to nejlepší, co bych mohl dělat.