Malíři otec a dcera Císařovští: Na rozdíl od komunismu se dnes na umělecké škole diskutuje o námětech studentů

15. 10. 2016

Archiv Kultura

Studium na dnešní výtvarné škole se diametrálně liší od výuky v době totality. Shodují se na tom dvě generace malířů – Tomáš Císařovský a jeho dcera Rozálie. Oba dva mají zkušenosti se vzděláním na umělecké škole, jen každý v jiné době. Zatímco Císařovská (25) říká, že dnes studium probíhá především formou diskuzí a zamýšlení se nad vlastními nápady, její otec Tomáš Císařovský (56) v socialismu maloval obrazy s nuceným zadáním do školy a svá vlastní témata nemohl profesorům ani ukázat.

Jaké jsou rozdíly mezi studiem umění v dnešním svobodném státě a za dob komunismu? Své zkušenosti srovnávají výtvarníci Tomáš a Rozálie Císařovští, otec a dcera, podle nichž odlišnosti přicházejí už s otázkou, proč se na takovou školu vůbec přihlásit. „Pokud mám mluvit upřímně, šel jsem na Akademii výtvarných umění hlavně proto, abych nemusel na vojnu a měl přístup k malířským potřebám,“ popsal svou motivaci na přednášce pro Skautský institut malíř Tomáš Císařovský (56), který vystudoval Akademii výtvarných umění v 80. letech.

Jeho dcera Rozálie Císařovská (25) naproti tomu tvrdí, že se přihlásila na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou především proto, aby se mohla rozvíjet v tom, co ji baví, tedy v malování. Výuka na výtvarné škole nyní podle jejích slov vypadá tak, že studenti pod vedením pedagogů tvoří v ateliérech a vše probíhá formou konfrontace. „Moji učitelé Jiří David s Milanem Salákem k nám přistupují jako k hotovým osobnostem, o věcech dlouho diskutujeme, snaží se rozvíjet naše kritické myšlení,“ říká Císařovská. Její otec má ovšem z 80. let jinou zkušenost. Studovat uměleckou školu pro něj byla spíš nutnost než radost.

Seznámení s generací

Podle slov Císařovského na Akademii výtvarného umění učili až výtvarníci druhé či třetí garnitury, se kterými nenacházel společnou řeč. Ačkoli nechtěl, věnoval se kvůli škole i formě socialistickému realismu. „Museli jsme se vymezovat vůči mocenským autoritám a zároveň hledat vlastní cestu vyjádření. Jako schizofrenici jsme malovali něco pro školu a svoje věci si dělali bokem,“ sděluje své zkušenosti Císařovský. Podle něj se v 80. letech například začala řešit otázka české národní identity, v té době vytvořil i svůj slavný cyklus Z deníku dědy legionáře. V něm zpracoval vzpomínky svého předka z první světové války.

Tomáš a Rozálie Císařovští

Tomáš Císařovský (56) je uznávaný český malíř, který se věnuje především figurální malbě olejovými barvami. V 80. letech vystudoval Akademii výtvarného umění. Tvoří v tematických cyklech, mezi ty nejznámější patří Z deníku dědy legionáře o vzpomínkách na jeho předka či Bez koní, kde zpodobnil nynější vzhled českých šlechticů.Rozálie Císařovská (25), dcera Tomáše Císařovského, studuje druhým rokem Ateliér intermediální konfrontace u Jiřího Davida na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Během studia hledá různé cesty uměleckého vyjádření, v malbě vyzkoušela například geometrické a abstraktní obrazy.

Císařovští se shodují, že pro ně bylo prostředí školy důležité kvůli setkávání s vrstevníky, kteří tvořili či tvoří podobně. „Mám neustále šanci nahlížet na práci jiných lidí, ateliéry u nás jsou hodně rozmanité,“ říká Císařovská. Pro jejího otce bylo zásadnější, že se setkal se spolužáky a tvořili společně jako generace. Vzhledem k tomu, že v komunismu studenti nesměli vystavovat, pořádali tyto akce tajně a nazývali je Konfrontace. „Pro mladého člověka, který spěchá dopředu a potřebuje mít ohlasy na svou práci, byl ten zákaz absurdní. Proto jsme neuposlechli,“ vypráví.

Svazující volnost

Jedno či dvoudenní výstavy pak Tomáš Císařovský se spolužáky organizoval ve sklepech či na dvorech, kde měl někdo z nich ateliér, jako školní akci. Po čase jim to ale přestalo procházet. „Svoje díla jsme profesorům nemohli ukázat. A tak jsme je představovali alespoň sami sobě a byli jsme na sebe hrozně přísní,“ popisuje Císařovský. Zároveň uvádí, že však díky tomu ze sebe musel dostat to nejlepší, a že cítil přesnou tenzi – proti režimu.

Svoboda však podle Císařovské nemusí vždy být úplná výhra. Právě ona neomezenost volby může být v uměleckém světě leckdy svazující. „Na rozdíl od toho, co museli na škole zažívat moji rodiče, my máme naprostou svobodu. Ale tím se nabízí tolik možností, tolik témat, že se v tom člověk ztrácí a je leckdy těžké zůstat u jednoho sebevyjádření,“ popisuje své dojmy Císařovská. Když přišla na školu, věnovala se hlavně geometrické a abstraktní malbě, i z důvodu, aby se vydala jiným směrem než její otec. „S respektem k jeho práci je potřeba najít si jinou cestu. A přesně v ateliéru na škole na nás reagují tvrdě, musíme se vypořádat s kritikou a posouvat se tak dál,“ uzavírá Císařovská.

Nikola Sedloňová

Mám ráda kulturu, především literaturu a divadlo. Aktivně se věnuji hudbě, zpívám v komorním sboru a hraji na příčnou flétnu. V Generaci 20 jsem působila dva a půl roku, přispívala jsem do všech rubrik vyjma sportu. Během posledního semestru jsem byla šéfredaktorkou tohoto magazínu.

Další články autora