Lidé jsou na přítomnost fot´áku zvyklí, chovají se přirozeně, říká Milan Jaroš o reportážních fotkách
Fotoreportéři mívají obvykle volnou ruku v provedení a v kreativitě se jim meze nekladou. Pracují hlavně v terénu, redakce je posílá k událostem, kde se očekává nějaká akce. „Mám svobodu při vytváření fotek. Několikrát týdně vyjedu k nějaké události a tu můžu nafotit, jak chci. Nebaví mě fotit reklamu, nechci být postavený před hotovou věc,“ potvrzuje fotograf Milan Jaroš, který působí v časopisu Respekt.
Fotka k Vánocům
V roce 2012 vyhrál hlavní cenu v soutěži Czech Press Photo, která oceňuje především zpravodajské fotografie. Získal ji za snímek, který je součástí reportáže s názvem Rozloučení s Václavem Havlem. Na fotce je muž zachycený během shromáždění v prosinci 2011 na Václavském náměstí v den, kdy Havel zemřel. „Když prezident Havel zemřel, fotil jsem venku celý ten týden. Na Václavák jsem šel nejen jako fotograf, ale i jako divák. Byla to silná událost,“ vzpomíná Jaroš.
Spontánní momenty zachytil během pietní akce, další fotky z cyklu jsou z průběhu pohřbu. I když by přítomnost fotografa mohla atmosféru narušit, podle Jaroše jsou na focení lidé v moderní době zvyklí. „Kdybych viděl, že focení někomu vyloženě vadí, tak to samozřejmě nedělám. Snímek, který zachycuje muže během loučení s Havlem, nebyl ten případ. Pánovi blesk nevadil a dokonce mi pak psala jeho přítelkyně, že mu tu fotku chce dát k Vánocům,“ dodává Jaroš.
V roce 2012 nezískal Jaroš jen hlavní cenu, další z jeho fotek uspěla i u veřejnosti. Snímek byl také ze série Rozloučení, jen z Havlova pohřbu. Jaroš ho dokonce považuje za povedenější, než ten, za který získal hlavní cenu. „Myslím, že dobrou fotku dělá kombinace hezké kompozice a zachycení momentu. Musí tam být ale nějaká přidaná hodnota. I když fotíte třeba něco, co je nuda, musíte snímek pořídit tak, aby na něj pak diváky něco lákalo a vzrušovalo je,“ popisuje Jaroš.
Raději lidi než krajinku
O výsledné fotce má často představu dopředu. „Něco mám v hlavě, už když někam jedu. Realita je ale barevnější a pestřejší. Jde o zachycení emocí,“ tvrdí Jaroš. Focení v terénu může být občas i risk. Ne vždycky se podaří, aby vznikla silná fotoreportáž. Což ale údajně nebyl případ úmrtí prezidenta. „To byla událost, kde se dalo očekávat, že lidé budou projevovat city. Je vždycky snazší fotit lidi, než krajinky,“ říká Jaroš.
Kromě smutných událostí jako bylo loučení s Havlem nebo série zachycující handicapované děti, fotí Jaroš i běžnější situace. Naposledy třeba přílohu o bydlení. Často tak jezdí po celé České republice nebo na Slovensko. „Jezdím z Prahy tak dvakrát až třikrát do týdne. Teď, když byly volby, jsem jel třeba do Hranic u Aše. Fotil jsem totiž reportáž o předvolebních kampaních strany ČSSD na různých místech. Pokud můžu být kreativní, práce mě baví,“ konstatuje Jaroš.
