Knihovna romské literatury obsahuje 250 titulů. Vznikla z touhy uchovat tradice
Sehnat knihy od romských autorů je podle Daniely Hottmarové (24) obtížné. Ani ona sama, Romka ze Sedlčan, se s žádnou nikdy nesetkala. „Knížky psané Romy jsou velmi vzácné. Většinou je vlastní bohatší rodiny, opatrují je a dědí z generace na generaci,“ říká. V Praze od února funguje knihovna Romafuturismo, která právě takovou literaturu shromažďuje. Momentálně v ní je k zapůjčení zhruba 250 titulů.
I zakladatelka knihovny Ladislava Gažiová potvrzuje, že získat některá díla romských autorů bylo náročné. „Romská literatura většinou vycházela ve velmi malém nákladu a není k sehnání ani v antikvariátech. Mnoho knih jsme sháněli prostřednictvím svých známých, kteří nám je darovali,“ popisuje Gažiová, výtvarná umělkyně ze Slovenska. Knihovna má částečně sloužit jako osvěta o romské literatuře, ale primárně má podle ní směřovat k romské komunitě, které by měla pozvednout sebevědomí.
Komunita jako rodina
Johana Hořejší je pracovnice neziskové organizace Tranzit a vypomáhá s provozem knihovny. Podle ní zatím není o půjčování knih zájem, vyřešit by to ale mohl přesun knihovny. „Do budoucna plánujeme přestěhovat knihovnu z Dittrichovy ulice do míst s větší koncentrací romského obyvatelstva. Zatím ještě přesnou lokaci nevíme,“ přiznává Hořejší. Většinu svazků si na své jméno a kontaktní údaje může zapůjčit kdokoliv. V knihovně se nacházejí díla, která se týkají romského holocaustu, ale i knihy obsahující lidovou ústní slovesnost: říkadla, povídky a pohádky.
Válka a romský holocaust se do života Romů promítly velmi silně. Velká většina Romů v Protektorátu Čechy a Morava byla transportována do koncentračních táborů, na Slovensku čelili tvrdým represivním opatřením. „Slovenští Romové byli až do konce do roku 1945 naprosto odděleni od ostatních lidí mimo města. Měli své osady třeba v lesích za městem a tvořili pevnou, jednotnou komunitu. V podstatě to byla jedna velká rodina,“ popisuje Gažiová. V těchto osadách se ještě podle Gažiové dodržovaly tradice, například večerní vyprávění pohádek. Ve skutečnosti to byly spíš takové příběhy pro dospělé. V romštině se nazývají paramisa.
Rozmanitost jazyků
Daniela Hottmarová říká, že romské příběhy se u nich doma dosud občas vypráví, hlavně u babičky. „Vždy jsme se sešli celá rodina a ten nejstarší vyprávěl. Potom jsme si popovídali o tom, jaké z příběhu plyne poučení,“ přibližuje Hottmarová tradici. Podle Gažiové postupem času hlavně ve městech zvyk vyprávění pohádek upadá. Tuto tendenci cítí i někteří Romové, a proto si začali svoje tradice a vzpomínky zapisovat a uchovávat je pro další generace. Významným spisovatelem, jenž zprostředkovával romské ústní lidové tradice, byl Andrej Giňa, který zemřel v roce 2015. Mezi jeho známá díla patří například Pat´iv: ještě víme, co je úcta. Vyprávění, úvahy, pohádky (2013).
V knihovně nacházejí knihy psané slovensky, česky, polsky, německy, francouzsky, anglicky nebo srbochorvatsky. „Romové často díla píší v jazyce země, ve které žijí,“ říká Gažiová. Najdou se zde ale i knížky psané v romštině, ačkoliv vytvořit text v tomto jazyce může pro Romy představovat problém. Mnoho Romů zná jen mluvenou podobu romštiny, a tak často neumí v psané formě určit hranice slov nebo rozlišit předložky, spojky a podobně. Navíc má romština mnoho dialektů. Vyprávění Romů pomohli zachovat i lidé mimo romskou komunitu. Například již zesnulá romistka Milena Hübschmannová vytvořila sbírku příběhů nazvanou Romské pohádky. V ní také vysvětlila svou motivaci: „Bylo by škoda, kdyby se toto procítěné, naivní umění nechalo odejít do hrobu spolu se svými vypravěči.“
