Klasický balet je základ, když chcete být dobrý tanečník
U jakého tanečního stylu jste začínal?
Tanci se věnuji od 16 let. Začínal jsem latinsko-americkými tanci v Pardubicích. Po příchodu do Prahy u mne zvítězil Jazz Dance v PopBaletu. Od 22 let se také věnuji choreografii a vedení lekcí v taneční škole, takže se ze mne stal, řekněme, poloprofesionál.
Coje pro vás obtížnější, poslouchat tanečního trenéra nebo jím být?
To je zajímavá otázka. Na svých výukových lekcích jsem poměrně autoritativní, ale když se učím já, trenéra plně respektuji. Mám to štěstí, že jsem vždy pracoval se špičkovými trenéry, kteří mi hodně dali. Při mém učení je těžké neustále držet lat´ku tak, aby to moje tanečníky bavilo a nacházet pro ně něco nového. Mám-li však přímo odpovědět na otázku, tak je pro mě asi těžší být trenér, ale taky mě to víc baví.
U jakého stylu je dobré začít, když chci, aby ze mě byl dobrý tanečník?
Na to je odpověď jednoduchá-klasický balet. Tam dostane člověk základy, bez kterých to od nějaké fáze dál nejde. Na druhou stranu je pochopitelné, že pokud chce člověk dělat tanec pro zábavu, nebude trávit čtyři roky drilem u tyče v baletním sále. Takže optimální cesta pro tanečníky, kteří se tomu nechtějí věnovat profesionálně, je jedna lekce klasiky týdně a pak tolik tanečních lekcí, kolik ho bude bavit.
Viktor Zbořil na vystoupení, foto: Vojta Doubek
Jakému druhu tance dáváte přednost vy sám?
Těch je víc. Zní to jako klišé, ale mě opravdu baví více stylů, beru to spíš podle nálady. Jako tanečník mám asi nejraději moderní Jazz Dance. Jako choreograf se občas rád vracím k latině, kterou komponuji do JazzDance, a rád mám taky styl, který se nazývá Lyric JazzDance nebo Adagio. Všechno se to ale točí většinou kolem JazzDance a Contemporary.
Mohl byste bez tance žít, nebo ho vnímáte jako nezbytnou součást vašeho života?
Jelikož tančím již 16 let, tak to jistě součást mého života je. Musím přiznat, že to začíná čím dál tím víc bolet, ale když týden netančím, tak začínám být nervózní. Takže zatím je to nedílná součást mého života a doufám, že to ještě chvilku vydržím.
Kde berete nápady pro své choreografie?
Můj vzorec je poměrně jednoduchý. Zaujme mě muzika, párkrát si jí poslechnu, vymyslím si, o čem by ta choreografie měla přibližně být a vymýšlím na místě. Neumím moc vymýšlet doma v obýváku, potřebuji k tomu lidi na parketě. Někdy je to doslova porod, ale mám skvělé tanečníky, kteří to myslím chápou a kolikrát mi i pomůžou a postrčí mě vpřed nějakým nápadem. Občas vymýšlím kousky choreografie v autě, ale to pak většinou nejde v reálu stihnout na muziku . V hlavě totiž tělo stihne všechno.
Máte nějaký taneční vzor?
Tanečních vzorů mám několik, většinou choreografy, se kterými jsem pracoval. Snažím se od každého vzít kousek. Michele Assaf je vzor choreografické práce, od Terryho Beemana jsem si vzal trochu jeho drilu, Florence Meregalli je vzor toho, jak může choreograf dosáhnout špičkových výsledků a přitom být nejhodnější člověk na světě. Mohl bych jmenovat další a další. Nejsem ten typ, který si vylepí plakát na zeď a k tomu člověku vzhlíží.
Co vás na trénování baví nejvíce a naopak, co je pro vás nejobtížnější?
Jako choreografa mě jednoznačně nejvíce baví, když vidím, jak se v lidech utvoří to, co si pod svojí choreografií představuji. Když nějaký kus vymyslím a naučím, je první fáze taková, že se v tom moji tanečníci hledají. Pak se ale najednou ta věc usadí a je to paráda, to si někdy sám řeknu „Ty jo, to vypadá fakt dobře“. Někdy si prostě člověk daný výsledek v hlavě představuje jinak a tanečníci do toho nikdy nedojdou a ani nemůžou, nebot´ to na ně prostě nedokážete přenést, ale když se to „potká“, tak je to paráda a jsem opravdu spokojený. Obtížné je zlomit v tanečnících stud a posunout je v projevu tam kam potřebuji. Nevím proč, ale je těžké naučit taneční výraz v těle. Někdy je obtížné najít energii po 12 hodinách v práci.
A v roli tanečníka se cítíte jak?
Jako tanečníka mě nejvíce baví, když si poprvé choreografii opravdu zatancuji. To je ten okamžik, kdy choreografii tančíte po stopadesáté a konečně všechno stihnete v muzice, nepadáte z otoček, nezapomínáte „co tam vlastně je“ a máte čas to zatancovat s potřebnou energií a výrazem. Obtížné je přemluvit tělo, že je potřeba se protáhnout a udržovat alespoň jakous takous flexibilitu. Někdy se mi taky strašně nechce na trénink, jsem unavený a bez energie, ale pravdou je, že tréninky, na které jsem se dokopal násilím, byly většinou ty nejlepší.