Když nevíme, snažíme se předstírat, že víme
Co vás na improvizaci nejvíc láká?
Je to velmi individuální. Mě na ní nejvíc láká ta proměnlivost. V činohře se přece jen neustále opakují techniky. Ačkoli se zkouší nové inscenace, práce je do jisté míry rutinní. Tady, i díky divákům, kteří jsou pokaždé jiní, je to pro mě hlavně o neočekávanosti. Vždycky jsem překvapený.
Do jaké míry víte, jak bude celý večer vypadat a co budete na jevišti dělat?
Večer připravuje vždy jedna dvojice, která ho pak i celý moderuje. My neznáme ani obsah konkurzu (jedna z forem improvizace, pozn. red.), ani postavy, které budeme hrát. Dozvíme se je až večer těšně před představením.
Trenér divadla IMPROvariace Jan Urban v herecké akci na festivalu Všemi směry, foto: Standa Novotný
Existují nějaké improvizační metody, podle kterých trénujete?
Ano. Trénujeme hlavně pohyb, ale i hlas a podobně. Zároveň čerpáme ze zahraničních metod, například kanadských nebo francouzských.
A stane se vám někdy, že si vymyslíte vlastní metodu nebo styl?
Určitě ano. Třeba model celovečerní improvizované hry je náš výmysl a nějak se to ustálilo. Stejně tak konkurz nebo vyplňování programu, ve kterém si diváci sami zvolí, jak bude celovečerní hra vypadat.
Odkud čerpáte témata, na která improvizujete?
Většinou jde o momentální nápad. Když jsme začínali, byly to jen hry z rodinného prostředí. Pak jsme začali hrát náměty na jiná prostředí a teď hrajeme s literárními nebo filmovými předlohami.
Co děláte, když si pro vás hlavní dvojice vymyslí prostředí nebo postavy, o kterých nic nevíte?
Když hrajeme v prostředí, které neznáme, tak jednoduše improvizujeme. Jednou z metod, kterou cvičíme, je nedat najevo, že nevím. Vždycky někdo neví a my často nevíme, ale společně se snažíme předstírat, že víme. To možná také hází dojem, že to máme připravené.
Nejen mimika, ale i gesta patří do výbavy herců IMPROvariace, foto: Standa Novotný
Cílem tedy je, aby to vypadalo nacvičeně a neimprovizovaně?
Cílem je, aby se divák pobavil. Občas se sice snažíme hrát vážnější téma, ale nejsme na to připraveni, i když by nás to lákalo. Improvizace je hlavně o zábavě.
V impro-zápasech jste se „utkali“ i s mezinárodními týmy. V jakém jazyku se nejčastěji improvizuje?
Záleží na dohodě. Většinou se hraje anglicky, v Kanadě nebo Francii francouzsky. Nedávno jsme hráli všemi jazyky, aniž bychom je uměli (herci vkládali do češtiny přízvuky cizích jazyků, pozn. red.).
Dá se improvizace považovat za životní styl? Má nějaké dopady na osobní život?
Určitě. Jinak vystupujeme na veřejnosti, jsme otrkaní v kontaktu s lidmi, jsme více pohotoví a tak podobně. Neustále nám improvizace dává nové podněty, protože se v podstatě nedá vyčerpat.
Ne každý novinář se lehce hraje, foto: Standa Novotný
Čeho by váš soubor chtěl v tomto oboru dosáhnout?
Problémem podle mě je, že se o nás a celkově o improvizaci pořád málo ví. Nejvíc by mě asi potěšilo, kdyby si pod slovem improvizace nebo IMPROvariace dokázali lidé představit, o co jde. Přál bych si, aby lidé více věděli, že něco takového existuje, vypadá to takhle a dělají to tihle lidé.