Když je interaktivní výstava plná zvuků a dětského smíchu
Interaktivní výstava Vikýře Play si klade za cíl především rozvíjet lidské smysly. Má být hravá a zábavná a tím navazovat na myšlenky Jana Amose Komenského. Návštěvníkům ponechává svobodu a umožňuje vyzkoušet si nejrůznější zvukové, optické a pohybové nástroje a panuje zde proto čilý ruch. Od konce března se totiž do Malostranské besedy hrnou zástupy maminek i učitelek se svými svěřenci různých věkových kategorií. „Děti si to tu hrozně užívají, baví je to,“ tvrdí jedna z návštěvnic. Všudypřítomné pískání, zvonění, smích a rozpustilé štěbetání jí dává za pravdu.
Pokreslené zdi nevadí
V Sensoriu si návštěvníci mají uvědomit své smysly. Foto: Alexandra Zemanová
Úplně první zastávkou výstavy je Sensorium, kruhový dřevěný objekt, ve kterém autoři návštěvníkům představují ne pět, ale rovnou dvanáct lidských smyslů. Kromě těch základních zde najdou i smysl pro pohyb, rovnováhu, slovo nebo smysl pro myšlenky druhého člověka. Ke každému z dvanácti zastavení je připravena nějaká činnost nebo názorná pomůcka, jak si daný smysl uvědomit.
Zdá se, že nejen předškoláci a školáci, ale i parta gymnazistů, se tu dobře baví. „Mně se to tu líbí. Oproti jiným výstavám je to tu úžasný,“ směje se asi sedmnáctiletá extravagantní slečna, která s kamarádkou nadšeně pobíhá po výstavě jako malé dítě. Názor jejího spolužáka už je o něco střízlivější. „Asi by se toho dalo hodně zlepšit, ale spousta věcí mě tu zaujala. Hlavně prostorová projekce a to s těmi smysly. To je takové na přemýšlení,“ hodnotí výstavu osmnáctiletý Petr.
Prostorová projekce nazvaná Otisky spočívá v tom, že se návštěvník dotýká speciálního plátna, na kterém se v místě jeho dotyku objevují nejrůznější barevné a neustále proměnlivé skvrny. Ve vedlejší místnosti je potom kreslírna, která dětem umožňuje pokreslit si doslova vše, co najdou. Ačkoli fix v rukou dítěte často spíše připomíná zbraň, tady ani pokreslené zdi nikomu nevadí.
Nejoblíbenější je závěsný pytel
To hlavní ale na návštěvníky čeká až v nejvyšším patře besedy — na půdě. Právě neobvyklé podkrovní prostory a jejich vikýře daly výstavě název. Zajímavé místo, které navíc nabízí dobrý výhled na malostranské střechy a kostel sv. Mikuláše, si pochvalují i dvě oslovené maminky s dětmi. Lákavý prostor, má ale i svou stinnou stránku. „Děti si to užívají, ale vadí mi tu schody, které jsou snad všude. Malého proto musím pořád hlídat,“ upozorňuje návštěvnice Renata.
Podobného názoru je i její kamarádka. „Dětem se tady hrozně líbí, ale já jsem trochu zklamaná. Byla jsem před dvěma lety na té první výstavě v Mánesu a tam toho bylo víc,“ vzpomíná paní Michaela na první a velmi úspěšnou interaktivní výstavu v rámci projektu Orbis pictus, která probíhala na přelomu let 2010 a 2011 ve Výstavní síni Mánes. Co do počtu návštěvníků je zatím úspěšná i současná výstava. „Maminky se mě občas ptají, kdy mají přijít, kdy je tu nejmíň lidí, ale to je těžké říct. O víkendu je tu narváno a ve všední dny sem chodí školy a školky,“ tvrdí kustodka Martina Kubiasová, která na půdě dohlíží na bezpečnost dětí.
Z půdních atrakcí je podle Kubiasové u dětí nejoblíbenější obrovský závěsný pytel, do kterého mohou zespodu vlézt. Dospělí si prý zase pochvalují Lavičku na výsluní. Posadí se, začnou šlapat jako na kole a často jsou překvapení, že celé zařízení začne vydávat zvuk, který mohou šlapáním a otáčením kola uprostřed ovlivňovat. Objektů, které nějakým způsobem vydávají zvuk, je tu zdaleka nejvíc. „Vzhledem k tomu, že jsme všichni docela hudebně založení, tak si tady s těmi xylofony a strunami hodně vyhrajeme. Pro nižší věkové kategorie to může být hodně zábavné. Já být o dva tři roky mladší tak se tu zblázním,“ směje se již zmíněný gymnazista Petr.