Jaroslav Dušek: Divadelníci z Rolničky předvedou pokaždé velký nářez
Jak jste se dostal ke spolupráci s jihočeskou Rolničkou? Byla to vaše iniciativa?
Ne, vyhecovala mě k tomu moje známá, která mi nabídla, abych se přijel podívat do Soběslavi na jeden zábavný soubor tamní speciální školy. Tenkrát to bylo opravdu příjemné a tak jsem se rozhodl jim pomáhat. Potom jsem s nimi začal jezdit třeba na rekreační zájezdy do Chorvatska k moři.
Co vás na souboru nejvíce zaujalo?
Jejich permanentně skvělá nálada. Oni vždycky nacvičí nějaké velmi vtipné představení a tím ji předávají ostatním lidem. Tenhle duch a náboj který nese, je mi velmi blízký. Navíc setkání s dětmi z Rolničky je velice neformální a funguje tam jistá velkorysost ze strany vedoucích, kteří nikomu nekladou meze a do souboru tak může příjít téměř kdokoli s jakýmkoli postižením. Dnes jsme například mohli vidět i herečku s Dawnovým syndromem.
Podílíte se například i na tvorbě scénáře nebo jiných aktivitách, týkajících se souboru?
Ne, vše si Rolnička dělá sama. Já spíš jenom uvádím jednotlivé části programu a pomáhám s pořádáním těchto akcí. Nejvíc jsem na pódiu vidět při dražbě, která je součástí večerů a lidé si v ní mohou koupit buď produkty z dílny Rolničky, výtvarná školní díla nebo dary lidí, kteří školu podporují. Tahle akce se většinou odehrává po skončení představení.
Dnes večer jste za výrobky žáků ze speciálních dílen vydražili přes osmdesát sedm tisíc korun, což je vcelku vysoká částka. Jak si vysvětlujete, že je o věci takový zájem?
Někdy se stane, že naprosto iracionálně ta cena vystoupá do závratných výšin, ačkoli se to předem nezdálo. A to se týká i věcí zdánlivě méně cenných. Stačí, když tu samou věc chtějí dva nebo tři lidé a mají zrovna peníze. Minulý rok jsme například vydražili kus uzeného, který někdo daroval, za dvacet tisíc. Stejně si ale myslím, že jde hlavně o to, že peníze jdou na konto Rolničky a lidé, kteří jejich produkty kupují to tak i berou.
Myslíte si, že vybraná částka odpovídá umělecké hodnotě?
To je velmi sporný pojem. Spoustě umělcům, jako byl třeba malíř van Gogh, se nepodařilo za jejich života prorazit a spíš se jim lidé smáli, protože tehdy jejich umění nechápali. Je to záhadná kombinace štěstí, shody okolností a aktuálního rozpoložení vědomí kolem. Podle mě ale obrazy, které Rolnička vystaví na podobných akcích hodnotu mají, protože poskytují úplně jiný pohled na svět a vyzařují svobodného ducha. Navíc za obraz, který žádnou hodnotu nemá, by asi člověk nedal čtyřicet tisíc korun, což jsme mohli dnes vidět.
Jak se vám s mentálně postiženými lidmi pracuje na jevišti?
Výborně, oni totiž nemají problém se projevit, takže se málokdy stane, že by bylo představení nebo další průběh večera nudnou záležitostí.
Máte v Rolničce svého favorita, o kterém byste mohl říct, že je opravdu talent?
Podle mě o každém z nich. Mně jako divákovi stačí to jejich ohromné vnitřní zaujetí. Je mi celkem jedno jestli dělají chyby. Vždycky je to velký nářez, protože jedou naplno. Jeden z nejsmutnějších zážitků v divadle je, když herci hrají jenom naučené věci z povinnosti a bez života, což tady nehrozí.
Mají tito lidé nějakou možnost uplatnit se v opravdovém divadle?
To je otázka určité vnitřní vytrvalosti. Dnes již některé obory psychologie nepoužívají termíny jako zaostalý nebo postižený, ale zvláštně obdařený. Tenhle jev nabourává naši představu o nich a může určit i jiné nahlížení na to, co je to talent, krása a podobně. Když budou rozvíjet své schopnosti a mít vůli chtít to dělat, tak v tom není problém. U nás navíc existuje například divadelní soubor Inventura, ve kterém zvláštně obdaření lidé hrají celovečerní představení.
Podporujete i jiné podobné zařízení?
Já sám kromě Rolničky podporuji dlouhodobě ještě třeba Federaci rodičů a přátel sluchově postižených nebo občanské sdružení ANAON, které pořádá různé charitativní akce. Sháněl jsem i peníze na nákup pozemku pro projekt Zeměloď u Sázavy, což je naprosto soběstačný dům, postavený z recyklovaného materiálu.
Přidávají se k vám i kolegové z branže?
Ano například s naším divadlem Vizita se snažíme podporovat například lesní školky, hospice, zvláštní školy, někdy i onkologická oddělení a podobně. Vždycky se snažím podpořit organizaci, která se nachází v lokalitě, kde hrajeme. Dbáme ale i na doporučení pořadatelů.
