Jak zachytit život? „Často spoléhám na náhodu,“ přiznala dokumentaristka Helena Třeštíková studentům
Plné auditorium lidí si přišlo v úterý poslechnout příběh režisérky Heleny Třeštíkové o jejím profesním životě a zážitcích z natáčení. Autorka více než čtyřiceti dokumentárních filmů však v dnešní době zůstává v povědomí spíše u starších lidí. Na jméno autorky si každý student hned tak nevzpomene. „V rámci protidrogového programu jsme se základní školou šli na dokument Katka. Bylo to realistické a myslím, že to mohlo mít i odstrašující účinky. Jméno režisérky si však spojit s tímto filmem vůbec nedokážu,“ přiznává Kateřina Tomanová (23).
Jen malá hrstka vysokoškoláků zná Helenu Třeštíkovou jako režisérku dokumentárních filmů. Lenka Rudová (25) se o její tvorbě dozvěděla díky svým rodičům. Ti před osmi lety sledovali druhou řadu Manželských etud, asi nejznámější dokumentární sérii Třeštíkové. „Rodiče často komentovali příběhy, které viděli, a vyprávěli, že přesně takové situace zažili. Dostávali jsme se tím k rodinným historkám, a to mě bavilo,“ vzpomíná Rudová.
Scény vznikají náhodou
Většinu dokumentů vytváří Třeštíková časosběrnou metodou a samotné natáčení trvá i desítky let. Zaměřuje se zejména na mezilidské vztahy a sociální problémy, což dělá její tvorbu ojedinělou. Samotná režisérka nikdy neví, čím daný příběh skončí nebo jak se bude vyvíjet, zachycuje životní osudy lidí tak, jak jsou. „Často spoléhám na náhodu. Scény, které vzniknou nečekaně, bývají často zajímavější, než ty předem připravované,“ popsala Třeštíková (68) na debatě pořádané Studentským spolkem Agora. Cílem jejích dokumentů je prý donutit lidi k zastavení a zamyšlení se nad jejich životy. To se režisérce na setkání se studenty zjevně podařilo. „Spousta mladých lidí vidí všechno růžově. Je to tím, že jsme nezažili sametovou revoluci a život před ní. Vše je nám podáno na stříbrném podnose. A jelikož mezi námi panuje takový naivní optimismus, říkáme si často, proč bychom pak měli řešit nebo jen sledovat problémy ostatních,“ říká studentka Tereza Marešová (23).
Když téma není sexy
Pro jiné ale není žánr časosběrného dokumentu tak zajímavý. „Myslím si, že většinu mladých lidí nezajímají témata se sociálním podtextem. Ať už je to třeba život za dob socialismu versus život dnes nebo osudy lidí žijících na ulici. Prostě jsou to témata, která nejsou dost sexy,“ vypráví studentka Linda Michalíčková (26).
V době přeplněné informacemi si lidé podle ní všimnou spíše zprávy, která je něčím neobvyklá. „Člověka upoutá smyšlená zpráva o sežraném praseti v Austrálii než lokální české problémy, například zdlouhavá mašinérie umísťování dětí z dětských domovů do náhradních rodin,“ konstatuje Michalíčková. Přítomní studenti s diskusi přiznali, že často sledují svět skrz sociální sítě; na internetu přitom občas nedokáží odlišit svět skutečný od toho smyšleného. Režiséři jako je Třeštíková přenáší na filmové plátno osudy skutečných lidí a snaží se tak pozornost veřejnosti obrátit zpět k realitě.