Zadejte hledaný název
Magazín studentů Vyšší odborné školy publicistiky

Na vlastní kůži: jak „vidí“ nevidomí

Neviditelná výstava je unikátní projekt, kde si na hodinu můžete vyzkoušet, jak se cítí nevidomí při každodenních činnostech. K „nevidění“ je v Novoměstské radnici na Karlově náměstí. Absolutní tmu jsem si vyzkoušela na vlastní kůži.

Výstava je rozdělená na dvě části. Na viditelnou, kde si můžete zahrát hry pro nevidomé, či si například přečíst bližší informace o Braillově písmě. Druhou částí vás v úplné tmě provede nevidomý průvodce. Než na Novoměstskou radnici zavítáte, je dobré si udělat rezervaci, protože se na do tmavé místnosti chodí po skupinkách pobírajících maximálně osm lidí.

Na výstavu jsem šla se smíšenými pocity. Když jsem vstupovala s nevidomou průvodkyní Petrou a ostatními účastníky do úplné tmy, pohltila mě panika. Vydržím vůbec jednu hodinu v nekontrolovatelném prostředí, kde není ani paprsek světla? Teď už vím, že důležité je plně důvěřovat průvodci, protože po celý pobyt ve tmě je to jediný člověk, který vás může při dezorientaci zachránit.

Zeď — jediná jistota, kterou máte

Po prvním šoku na nás začala mluvit nevidomá průvodkyně. „Vítám vás, celou cestu tmou vám budu nápomocna já a zeď na pravé nebo levé straně, neustále se jí proto přidržujte,“ řekla mám základní instrukce. Ulevilo se mi. Aspoň nějaká jistota mě bude provázet. Věřím, že jsem nebyla jediná. Jako první jsme procházeli bytem.Cestou jsme míjeli sedačku, telefon, závěsy a nábytek, které jsme poznávali dotekem.

Pořád jsem doufala, že se ohlédnu a uvidím světlo. Bohužel se tak nestalo já si jen stěží představovala, jakou mají věci barvu a tvar. Šli jsem dále a najednou jsem narazila do sprchového koutu. Aha, jsme v koupelně, došlo mi. Neustále jsem se držela zdi a nemohla jsem se zbavit pocitu, že jsou přede mnou schody, ze kterých za chvíli spadnu.

Posezení na baru

V dáli jsem slyšela hluk aut. „Teď půjdeme na ulici. Za deset kroků tam bude chodník, nespadněte,“ říká průvodkyně a ne, že by mě zrovna uklidnila. Celou dobu jsem si počítala kroky, abych nespadla a nesrazila návštěvníky přede mnou. Naštěstí jsem na chodník došla v pořádku. Ten hluk v místnosti, byl tak přesvědčivý, že jsem si připadala jako v dopravní špičce.

Šli jse lesem a místností se sochami. Snažila jsem se hmatem poznat, o jaké sochy jde, ale jediné, co jsem uhádla, byl obr Atlas, díky velké kouli, kterou držel v rukou. „Máte žízeň? Jdeme do baru, kde si budete moct dát pití,” řekla průvodkyně. Sedli jsme si na dřevěné židle a obsloužila nás nevidomá Petra. „Co si dáte?“ ptala se sebejistým a přímým hlasem. Požádala jsem ji o colu v plechu. Průvodkyně neváhala, šla do lednice a bez jakéhokoliv zaváhání mi podala otevřené pití. To, že vůbec netápala a ihned věděla kde sedím, mě uchvátilo.

Zpátky na světlo

Po odpočinku u baru nastal čas opustit tmu. „Zavřete oči, to světlo vám bude nepříjemné,“ upozornila nás Petra. A měla pravdu. Chvilku jsem ani neviděla, ale byla jsem ráda, že jsem na světle. Tolik se mi ulevilo, najednou jsem si začala vážit toho, že vidím ostatní lidi a mohu se třeba podívat, kolik je hodin.

Musím říci, že na mně výstava zanechala hluboký dojem. Myslím, že by si každý měl tento zážitek vyzkoušet, protože si pak hodně věcí uvědomí. To, že vidíme a můžeme tak žít normální život bez stěn jako opěrných bodů, totiž není samozřejmost.


X
Nastavení cookies
Funkční cookies
Tyto cookies jsou nezbytné pro fungování našeho webu a nelze je deaktivovat.
Analytické cookies
Slouží především pro sběr dat ohledně chování na webu (typicky Google Analytics).
Reklamní cookies
Slouží hlavně pro remarketing (typicky Google Ads).
Personalizační cookies
Slouží pro pokročilou analytiku a personalizaci obsahu.