Ivan Trojan: Považuji se za plachého člověka
Děláte rád rozhovory?
Ne
V jednom z nich jste uvedl, že vám vadí podobný typ otázek.
Ano, rozhovorů mám za sebou spoustu. Většinou je dělám, když je k tomu nějaký důvod. At´ je to premiéra v divadle, ve filmu nebo když je nějaké nové téma. Rozhovory poskytuji, abych podpořil nějakou myšlenku, třeba charitu. Už mě nenapadá moc nových věcí, které bych na sebe chtěl říct, a čtenáře by zaujaly. Nejsem typ člověka, který by na sebe prozradil něco, co by nechtěl. Třinácté komnaty bych neotevíral.
Jaký je hlavní důvod? Stejné otázky, nepříjemné otázky?
Ano, často jsou otázky stejné, to je první důvod. Druhý je ten, že se považuji za plachého člověka, obzvlášt´ pokud mám mluvit o sobě a o své práci.
Vzpomenete si na otázku, kterou dostáváte často, a otravuje vás to?
O čem je ta vaše postava? Proč jste šel k divadlu? Jaký je rozdíl mezi divadlem a filmem? U rozhovorů je to podobné jako s divadlem. Jdete na jeviště a myslíte si, že jste v dobré kondici a najednou to nejde. Někdy si sednu k rozhovoru a nevím. Pak mě klasicky příhodné odpovědi napadají až při odchodu.
Co si myslíte o současném stavu médií? Změnil byste něco?
Posílil bych zákon o ochraně osobnosti. Myslím si, že ta bulvarizace je někdy až nechutná. Se ženou jsme si prošli jednou takovou kauzou a soud trval skoro tři roky a přitom to byl jasný případ. Nakonec jsme vyhráli, ale nechápu, proč to trvalo tak dlouho.
A váš celkový pohled na dnešní dobu? Máte k ní nějaké výhrady?
Jsem rád, že žiju v téhle době. Myslím si však, že nejen u nás, ale všude ve světě je příšerný tlak. Trochu se obávám, kam až to může dojít. Myslím si, že se do pěti až deseti let něco stane a svět se nějakým způsobem změní. Konkrétně tady u nás asi nikoho nepřekvapí, že se mi nelíbí politika. Je to docela ostuda.
Je pro vás cena Český lev mezníkem v herecké kariéře?
Mezník to není určitě, ale je to ocenění od filmové akademie, od lidí, kteří, jak předpokládám, filmu rozumí, takže si Lvů opravdu považuji. Problém těchto cen je, do jaké míry se podaří akademikům zhlédnout všechny filmy a pak poctivě hlasovat. Také jsem akademikem a zatím jsem ještě nehlasoval, nechtěl jsem porušit základní pravidlo. Pokud nevidím všechno, nehlasuji.
Dá se objektivně posuzovat hraní?
Nedá, samozřejmě je to subjektivní. Je třeba respektovat, že je to názor určitých lidí. Chci věřit, že sympatie znamenají při rozhodování tu menší roli.
Co si myslíte o filmech, které jste natočil?
Většinu mám rád. Myslím, že jsem nenatočil nic, čeho bych si nevážil.
Díváte se na ně rád?
No většinou je vidím jednou či dvakrát a pak při nějakých zvláštních příležitostech. Na druhou stranu nepatřím mezi ty, kteří by se na sebe nemohli dívat. Koukám se, kde jsem třeba něco udělal špatně, nebo co bylo naopak dobré a přemýšlím nad tím, proč.
Můžete uvést nějaký příklad, kde jste si řekl, tak tohle jsem nezvládl nebo naopak?
To je těžké. Musel bych nad tím přemýšlet delší dobu. Nechci být nespravedlivý, musel bych něco plácnout a to není fér vůči tvůrcům, se kterými jsem spolupracoval. Takovou věc bych chtěl mít promyšlenou.
Loni jste odehrál za Bohemians 1905 jeden zápas, chtěl byste nastoupit i v první lize?
Chtěl, ale neplánuji to, je to nesmysl. Takhle si myslím, že to splnilo to, co to mělo.
Jak jste s Bohemians spokojený?
Jsem spokojený s postavením v tabulce, celkově mám pocit, že se lepšíme. Je tu samozřejmě problém se stadiónem v Ďolíčku. S tím spokojený nejsem.
Měl byste problém s tím, kdyby Bohemka hrála v Edenu?
Byl bych rád, kdyby bylo možné zůstat v Ďolíčku, ale respektuji a chápu to, že ta situace je pro Bohemku problematická.
Chtěl byste se nějak vyjádřit k aféře s Kaprem z Bohemians Střížkov?
Myslím, že celá ta kauza okolo tří Bohemek je právně složitá. Všechny kroky, které udělal pan Kapr, nasvědčují tomu, že takový člověk nemá ve světě fotbalu co dělat.
Zápas za Bohemians jste odehrál, abyste podpořil klub nemocných cystickou fibrózou. Jak jste se dostal právě k tomuto onemocnění?
Moje bývalá spolužačka mě oslovila. Má dítě postižené touto chorobou a zeptala se, jestli bych jim nechtěl nějak pomoci. Kývnul jsem jí na to a od té doby, je to asi pět let, se tomu věnuji. Kromě promo akcí se snažím v průběhu roku přispívat finančně, pokud možno konkrétním dětem.
Woodkopf (hru ve které bojují hráči o to kdo komu dříve srazí fošnu z hlavy) jste založili z recese a podařilo se vám v něm uspořádat mistrovství světa. Rozvíjíte dál tento sport? Existují třeba nějací certifikovaní trenéři?
Musím přiznat, že nám to trošku usnulo, tím jak jsme všichni zaměstnaní. Na to bych navázal další charitou, které se snažím pomoct. Můzy dětem – to je organizace lidí, kteří se snaží pomoci dětem z dětských domovů. Tam Woodkopf propagujeme a oni ho tam hrají.
Matěj Rychlý, týdeník studentů VOŠP Rozhled