Inspirativní atmosféra v domě skladatele Josefa Suka funguje, říká jeho vnuk Jan
Očekávalo se od vás, že půjdete ve stopách svých slavných předků?
Když jsem byl malý, tak si samozřejmě všichni mysleli, že budu také geniální muzikant, i když dědečka jsem už nezažil. Možná jsem na to měl, ale nějak jsem se „zašprajcoval“. Působil na mě tlak rodiny, hlavně mé maminky, která si přála, abych byl muzikantem. Vím, že to myslela dobře, ale odmítl jsem být hudebníkem a přestal jsem na truc chodit do houslí.
Nakonec jste vystudoval estetiku a začal jste se věnovat literatuře. Dá se tedy říct, že vás příslušnost ke slavnému hudebnímu rodu nijak neovlivnila?
Mě hlavně formovalo to stavení po dědečkovi Sukovi v Křečovicích, kde jsem vyrůstal a nyní je z něj muzeum Josefa Suka. Pohyboval jsem se pořád v krásném prostředí, což mě formovalo v estetickém cítění, které jsem se pak rozhodl prohloubit studiem estetiky na pražské Univerzitě Karlově. Nakonec jsem ale v sobě objevil literární talent a jsem básník, spisovatel, literární kritik a publicista.
Můj dědeček Josef byl milý člověk, kterého znal ve své době každý.
Pro vašeho dědečka byla křečovická usedlost zdrojem inspirace při psaní skladeb. Máte to podobně?
Ano, i když jsem žil dřív Praze, nikdy jsem tam nic nenapsal. I ten nejobyčejnější článek do novin jsem vždycky jel napsat do Křečovic. To místo mě stejně jako mého dědečka, který zde napsal mnoho svých skladeb, jako například Epilog, nějakým způsobem stále inspiruje. Ten genius loci, i když je ten výraz trochu zprofanovaný, tady opravdu je.
Takže jste nakonec za své slavné předky rád?
Má to své výhody, ale i negativa. Někdy mi to, že se jmenuji Suk i ubližovalo. Potýkal jsem se hlavně s malou českou závistí. Všichni mysleli, že si žiju jak v bavlnce a mám všechno snazší. Vadilo mi to, protože to není pravda a nikdy nebyla. Vždycky jsem se snažil, abych se neprezentoval pouze jako potomek slavného rodu Antonína Dvořáka a Josefa Suka.
Teď se k tomu ale hlásíte, třeba právě tím, že žijete ve stavení po svém dědečkovi…
Bral jsem to jako jednu z povinností, která se od potomků očekává, že se budou starat o památku svých předků.
O českou hudbu se začínají zajímat Asiaté.
Do roku 2001 byla průvodkyní v muzeu vaše dnes již zesnulá maminka, která si ještě pamatovala skladatele Josefa Suka. Jak na něj vzpomínala?
Moje maminka znala dědečka poslední dva roky jeho života. Vzpomínala na něj jako na milého, občas až přecitlivělého člověka, který nikomu nedokázal říct ne. Měl velkou vazbu na křečovický kraj, nejen inspirační, ale i sociální. Každý ho znal. I ti lidé, kteří třeba neměli vztah k jeho hudbě. Už tehdy byly nějaké ty první nahrávky a ještě za jeho života se už některé jeho skladby hrály v rádiu. Někteří prý říkali – ten pan Suk je strašně hodnej, ale my té jeho muzice vůbec nerozumíme.
Platí i dnes, že ho v Křečovicích zná každý?
Obávám se, že ne. Někteří návštěvníci památníku mi vyprávěli, že když nemohli dům Josefa Suka najít, ptali se někoho z místních, kde že se to muzeum nachází. A oni se prý podivili a řekli: „Tady je nějaké muzeum?“ Ale já doufám, že to jsou výjimky.
Jak velký je o muzeum zájem?
Ročně sem přijde tak dva až dva a půl tisíce lidí. Počet návštěvníků zachraňují hlavně hromadné výpravy škol a zájezdy důchodců. Dnes už je i dost návštěvníků z ciziny. Mám třeba teď ohlášený zájezd čtyřiceti Holanďanů. Loni tady byla skupina asi třiceti Francouzů, dokonce tu byli i Číňané a Japonci. Už i Asiaté se začínají zajímat o českou hudbu.
