I křehká dívka se může chopit těžké zbraně a bojovat, říká kurdská novinářka Lína Issová
V Mosulu jste devět měsíců působila jako fixerka. Získávala jste kontakty, překládala a sbírala informace pro zahraniční novináře. Bylo pro vás, jako pro ženu, náročné ocitnout se přímo ve středu válečného konfliktu?
Těžké byly hlavně začátky. Musela jsem si s tamními lidmi najít společnou řeč a vytvořit si nějaké vztahy. Zkrátka docílit toho, aby mi důvěřovali. Ze začátku bylo těžké získat souhlas vojáků, abych s nimi mohla jít do přední linie a ocitnout se tak v samotném ohnisku boje. Musela jsem jim pokaždé vysvětlovat, že tam musím být a že je to moje práce. Časem mě ale začali respektovat a dovolili nám s českou kameramankou Janou Andertovou zůstat v jejich blízkosti poměrně dlouhou dobu. Také nás bránili. Kdyby se nám něco stalo, měli by velký problém i oni. A to už jenom proto, že nás tam pustili. Ženy tam být nesměly.
Co bylo náplní vaší práce?
Naše práce spočívala v tom zachytit vojáky přímo na místě při boji. Proto jsme k nim musely být hodně blízko. Každý den jsme se snažily dostávat do první linie. Tam ale nebyla ani chvilka klidu. Věděly jsme, že odstřelovač nebo mina můžou být kdekoliv. Doteď si pamatuji, jak jsme si jednou udělaly malou přestávku. Z ničeho nic přímo přede mě dopadla raketa. Naštěstí nevybouchla, jen udělala díru ve stěně. Byl to ale velký šok. Ještě dnes si představuji, že kdyby vybouchla, nikdo z nás by nepřežil.
Kolik takových chvil, kdy jste si říkala, že je to váš konec, jste zažila?
Víte, jak bojují válečníci Islámského státu? Často používají takzvané autobomby, auta s výbušninou, ve kterých se nachází jejich voják, který bombu odpálí. Jednou se mi podařilo ve vysílačce zaslechnout, jak se vojáci ISIS baví o tom, že je někde autobomba. Hned jsem řekla Janě a ostatním, že musíme utíkat. To bylo taky poprvé, kdy jsem viděla, jak utíkají majorové. Pro mě to ale bylo velmi náročné. Měla jsem na sobě helmu, kameru a neprůstřelnou vestu, která vážila dvacet kilo a bylo mi v ní strašné vedro. Běželi jsme dlouho, a když už jsem nemohla, tak tehdy jsem si řekla, že to je můj konec. Nemohla jsem běžet ani jít. Jeden voják ke mně přišel a ptal se, proč neběžím. Strkal do mě, abych běžela a říkal, že auto je blízko. Naštěstí nakonec nevybouchlo.
Situaci v přední linii popisuje i film Bojovnice slunce, o kterém jste s diváky debatovala. Odráží podle vás to, jak to v Iráku skutečně vypadá?
Film Bojovnice slunce zachycuje jen malou část toho, co se v oblasti odehrává. Je ale pravda, že lidem v severním Iráku šlo o přežití. Bojovali jak ženy, tak i muži, a nejen Kurdové. Takže i křehká dívka, která vypadá, že má slabé tělo, se může chopit těžké zbraně a bojovat.
Z Iráku jsem měla noční můry
Z Mosulu jste odjela více než před rokem. Zanechaly na vás zkušenosti z války nějaké následky?
Ze začátku jsem měla noční můry a když jsem se probouzela, nevěděla jsem, kde jsem. Jestli v Mosulu, doma v Sýrii, nebo na nějakém jiném místě. Ale díky bohu mám okolo sebe spoustu přátel, kterým se mohu vypovídat, a pak se cítím mnohem lépe.
Během debaty jste se zmínila o dokumentu, na kterém v současnosti společně s Andertovou spolupracujete. Co konkrétně chcete snímkem ukázat?
Chceme udělat dokument o Kurdech jako o jednotném národě. Chceme odvyprávět jejich příběh od dávných časů do současnosti. Ukázat, v jakém prostředí žijí, jakým jazykem mluví. O jejich politických problémech a situaci Kurdů obecně. Proč nemají dodnes svou zemi. Proč prosí o její zřízení. Zkrátka tím vším chceme poukázat na problematiku Kurdů a přilákat pozornost veřejnosti.
Momentálně žijete v Praze pod mezinárodní ochranou. Pracujete i na něčem jiném, než na dokumentu o Kurdech?
Jelikož jsem studovala žurnalistiku na univerzitě v syrském Damašku, hledám si teď místo v českých novinách, kde bych mohla psát například i o problémech na blízkém východě. A to je můj částečný plán do budoucna. Vím, že k psaní budu potřebovat český jazyk. Proto nyní chodím na kurzy.
V Česku si hledáte práci. Chcete tu zůstat?
To je velmi složitá otázka. Nikdo ze Sýrie nemůže říct, jestli se tam vrátí, nebo ne. V současné době tam není bezpečno. Snažím se začít budovat svůj život tady. Líbí se mi tu. Cítím se v této zemi komfortně a mám tu spoustu přátel, kteří mi pomáhají a dávají mi síly dělat mou práci. Takže pokud se to podaří, zůstanu v Česku.
