Hyperaktivní Lenka Zahradnická: Původně jsem v seriálu hrát nechtěla
Foto: osobnosti.cz
Začínala jste v divadelním spolku Radar, jak jste se vůbec k herectví dostala?
Byla jsem taková malá molekula. Moji rodiče ze mě chtěli mít baletku. Já byla ale dost amorfní bytost a na baletu jsem hrozně trpěla. Hyperaktivita se mnou cloumala, proto jsem se hlásila skoro na všechno. Do Radaru jsem chodila od 6 let a po škole jsem se k němu opět vrátila. Našla jsem tam svoji druhou rodinu a většinu svých dosavadních přátel.
V Radaru jste tančila i zpívala. Je pro vás obojí stejně důležité jako herectví?
Myslím, že pro herce je hodně důležité zvládat všechny tyto složky. Mé taneční začátky ovšem nebyly příliš úspěšné. Naštěstí ale, když něco dělám, chci, aby to bylo stoprocentní. Proto chodím na taneční kurzy a myslím, že jsem se někam posunula. Baletka ze mě ale nejspíš nikdy nebude. Herectví je jinak pro mě samozřejmě stěžejní.
Zvládla jste přijímačky na DAMU. Přála jste si vždycky hrát?
Mým snem bylo stát se herečkou, akorát jsem se to nikdy neodvážila říct nahlas. Měla jsem strach, že kdyby to náhodou nevyšlo, zklamala bych své okolí. Neměla jsem odvahu podat si přihlášku a jít se tam ,,znemožnit“. Můj tehdejší přítel a nejlepší kamarád se na DAMU nakonec přihlásili se mnou a všichni jsme se tam úspěšně dostali. S bývalým přítelem jsem byla v ročníku a kamarád studoval katedru alternativního divadla.
Jak přesně to probíhalo?
Na přijímačky vzpomínám jako na úžasný zážitek. Když se ohlédnu zpět, tak to vidím celkem pozitivně. Byla jsem na konci abecedy, kdežto kluci to měli už za sebou. Byla jsem tehdy samozřejmě ve stresu a některé části přijímaček, jako hraní na klavír, mě ještě víc znervózňovaly. Kromě toho jsem během čekání zjistila, že jsem si vybrala stejný monolog jako tři holky před mnou. Říkala jsem si, že to nemá cenu. Poté, co jsem přišla a odpověděla, co mám, ozvali se takové průpovídky, což mě rozhodilo. Řekli mi: ,,Tak se ukažte!“ V tu chvíli mě to rozplakalo. Oni se mě ptali a já pořád brečela. Eva Salzmanová, členka poroty a později má profesorka, mi poté ukázala svůj deník, kde měla napsáno: Umí neustále krásně plakat.
Jak na DAMU dnes vzpomínáte?
Strašně ráda. Náš ročník se opravdu povedl. Profesor Alois Švehlík začínal s naším ročníkem učit. Ze začátku to byl vzájemný boj, ale postupně jsme si na sebe zvykli. Pan Švehlík nás pak brával jako svoje děti. Brzy půjdeme s celým ročníkem a s ,,Lojzou“ na večeři a já osobně se na to moc těším.
Litovala jste někdy své herecké profese?
Asi ne. Litovala jsem spíše některých svých rozhodnutí. Vždycky mě to ale přešlo. At´ už máte pozitivní, nebo negativní zkušenost, pokaždé z ní můžete čerpat. Herectví jsem si zkrátka vysnila a litovat vysněného by byla hloupost.
Rolí věřící Veverky v seriálu Ordinace jste získala srdce televizních diváků. Kudy k ní vedla cesta?
Nejprve jsem točila jeden seriál pro televizi Nova, který neměl velký úspěch. Jmenoval se Světla pasáže a já tam dostala svou první roli barmanky Lindy. Původně jsem v seriálu hrát vůbec nechtěla. Říkala jsem si: ,,Já budu divadelní herečka.“ Nakonec jsem si řekla, že je to hloupost a že každá zkušenost pro mě bude dobrá. Pak mi zavolali z produkce ohledně konkurzu na Ordinaci v růžové zahradě 2. Původně jsem se ucházela o roli Terezy Valšíkové (hraje ji Monika Zoubková – pozn. redakce), ale nakonec jsem dostala roli Alenky Veverkové.
Není prý pro vás lehké říkat ne. Nepřipomíná vám to náhodou Veverku? Co je na „ne“ pro vás nejtěžší?
Je pravda, že v tomhle jsme si trochu podobné, v té naivitě. Bojíme se toho, že když řekneme ne, lidem buď zhatíme plány, nebo jim ublížíme. Často mi připadá hloupé někoho odmítat, pokud chce se mnou trávit čas. Jsou však případy, kdy jsem se naučila říkat ne, a to především tehdy, když jsou ti lidé urputní, divní a nedají mi pokoj.
Objevila jste se i v televizním filmu Bez tváře režiséra Tomáše Krejčího. Šlo o milostný trojúhelník. Stalo se vám něco podobného v osobním životě?
Ano, také jsem se rozhodovala mezi dvěma muži. Cítila jsem se strašně. Nejspíš to občas potká každou ženu. Holce z toho filmu jsem rozuměla, i když pro některé bude asi mrcha. Je to zvláštně propletený příběh a stojí za to ho vidět.
Chodila jste s Tomášem Klusem. Jak se cítíte, když slyšíte písně, které vám složil?
S Tomášem jsem chodila docela dlouho. Je to šikovný a talentovaný člověk. Ty písničky jsou hezké a tenkrát pro mě znamenaly hrozně moc. Je to určitá vzpomínka na zamilovanost, kterou jsem tehdy prožívala. Když je slyším, usměju se. Je ovšem pravda, že po rozchodu jsem brala některé písně trochu ukřivděně.
Co vám pomáhá, když vás někdo zklame?
Vždycky se z toho člověk musí vypovídat. Já jsem rozhodně ten povídavý typ. Někdy se ale zavřu doma v pokoji, pustím si hudbu, třeba i tu od Tomáše, zhasnu světla a pobrečím si. Může to trvat i dvě hodiny. Nejsem člověk, který kvůli všemu vzlyká, ale někdy to zkrátka musí ven. Když jsem naopak naštvaná, hodně mi pomáhá sport, kterým se úžasně odreaguji.
Jaký sport děláte?
Začala jsem chodit na kickbox. Místo toho pytle si můžete představit spoustu lidí. Na kickbox musíte být soustředění, jinak se vám rána vrátí. Člověk během cvičení úplně vypne, a to mi rozhodně pomáhá.
Foto: osobnosti.cz
Jak by měl vypadat ideální muž, který získá srdce Lenky Zahradnické?
Já už ani nevím. Vydržet se mnou je peklo. Jsem totiž trochu ,,cvok“. Potřebuji hlavně volnost, jinak dělám hlouposti. Bezpodmínečný je pro mě smysl pro humor, tolerance, také musí zapadnout do kruhu mých přátel. Nedokážu se svých přátel vzdát, a proto bych ráda, aby trávil čas i s nimi. A pak nějaké to jiskření by mezi námi mělo rozhodně proběhnout. Já se zamilovávám pozvolna. Zkouším, co ten člověk vydrží.
Zatím přítele nemáte?
Okolo sebe mám spoustu lidí. Zatím s nikým nechodím, nejsem na to nejspíš připravená a zatím o partnera ani moc nestojím. Popravdě mě to netrápí, jak říkám, mám ráda volnost. Od patnácti let jsem byla v nějakém vztahu, takže teď si užívám trochu svobody.
Bylo pro vás těžké vylétnout z domácího hnízda? Jak jste se s tím poprala?
Bydlím bez rodičů asi dva a půl roku. Tenkrát jsme si s Tomášem našli byt, ale poté, co jsme se rozešli, jsem v něm začala bydlet sama. Se vzpomínkami to nebylo lehké, přesto jsem tam chtěla zůstat. Postupem času jsem se vracela k rodičům a bylo mi smutno, když jsem viděla můj prázdný pokoj. Vrátit jsem se napořád ale nechtěla, jelikož by to byl zbytečný krok zpět. V únoru jsem se přestěhovala do bytu se dvěma spolubydlícími. Jsou to kamarádky z Radaru a našemu bydlu říkáme ,,Dům u šesti stehen“.
Bydlíte v Praze. Netoužila jste někdy žít na venkově?
Na venkov jezdím moc ráda. O Velikonocích jsem byla na chalupě u mé babičky. Část dětství jsem trávila především tam. Babička měla králíky, slepice a já tam jezdila pokaždé, když jsem měla volno. Někdy jsem tam strávila i celé prázdniny. Dnes jsem ale zvyklá na život v Praze a nedokážu si představit bydlení na venkově. Jsem nesmírně společenský tvor a potřebuji kolem sebe lidi. Zároveň však neumím trávit veškerý volný čas v Praze a pokud je nějaká volná chvíle, vyrazím na chalupu za přírodou.
Jaký vztah máte ke zvířatům?
Vždy jsem jich měla kolem sebe spoustu. Jednou jsem se svým psem Maxíkem dokonce nasedla na cizí vlak a jela do „neznáma“. Po čase jsme vystoupili a procházeli se tamní krajinou. Nakonec jsme došli do nádražní hospůdky, kde jsem si dala tlačenku a pivo a jeli jsme domů. Byl to moc příjemný ,,čundr“ ve dvou.
Existuje role, kterou byste si ráda zahrála?
Chtěla jsem si zahrát Grušenku, jen co jsem si přečetla Karamazovy, a to se mi naštěstí splnilo. Dlouhou dobu mě láká zahrát si sv. Janu, kterou jsem si vybrala už na přijímačkách. Ovšem každá role, kterou člověk získá, je dar a mnoho se z ní může naučit.
Michaela Wenigerová, týdeník studentů VOŠP Rozhled