Hrát Jiřího Suchého je čest, říká Ondřej Havel
Diváci vás znají hlavně z televizního seriálu Ulice. Vy ale od dětství hrajete především v divadle. Kde jste začínal?
V divadle Semafor hraji už třetím rokem, ale než jsem se tam dostal, prošel jsem spoustou dětských rolí. Například ve Stavovském divadle jsem hrál v Shakesperovské inscenaci Richarda III. nebo v Národním divadle v Cyranu z Bergeracu.
Jak jste se dostal do divadla Semafor?
Jedna z mých dětských rolí byla také v muzikálu Děti ráje, divadla GoJa Music Hall. Znal jsem se dobře s choreografem, který pracoval také na inscenaci Kam se poděla Valerie v divadle Semafor. Díky němu jsem se dostal na konkurz do role hyperaktivního mladíka. Hledali herce, který zvládá dělat přemety a salta a to já dělám rád a často, tak jsem se pro tu roli hodil.
Jaké bylo stát na konkurzu před takovým velkým umělcem, jakým je Jiří Suchý?
Byl jsem hodně nervózní, v porotě byla kromě Suchého i Jitka Molavcová. Byli ale velice milí. Předvedl jsem jim naučenou písničku Marie od Tomáše Kluse a oni se mě zeptali: „Budete na nás mít ale vůbec čas, když tolik hrajete i v seriálech a filmech?“ Konkurzem jsem prošel a od té doby začal hrát v Semaforu.
Kolik rolí jste si v Semaforu už zahrál?
Celkem jsem se objevil ve čtyřech hrách. První byla právě ta role hyperaktivního mladíka ve hře Kam se poděla Valerie, pak přišla Vánoční opera, kde hraji jednoho ze tří králů, co přišli za Ježíškem do Betléma. Dále hra Osvobozené divadlo Semafor a nejnovější je teď Nejveselejší tragédie v Česku, která má obrovský úspěch. Na tu jsem pyšný asi nejvíce.
Nejveselejší tragédie v Česku má podnázev 55 let ústrků a slávy. Je to přehled toho, co se stalo za fungování divadla Semafor. Jak to vnímáte jako někdo, kdo nezažil minulý režim?
To je právě ono. Tahle hra ukazuje slasti a strasti divadla Semafor od roku 1959 do současnosti. Je tam vidět, jak byli všichni umělci, kteří se v tomhle divadle vystřídali, omezení v tom, co vytvářeli. Neměli svobodu, jakou máme dnes my, nemohli dělat, co je baví, a museli stále pohlížet na cenzuru. To mě hrozně fascinuje a myslím, že v tomhle směru je tahle nová hra opravdu skvělá. Ukazuje historii nenásilnou humornou formou.
Ve hře jste si zahrál přímo Jiřího Suchého za mlada. Jaké to bylo?
Byla to pro mě čest. Pan Suchý v té hře přímo říká: „Starší vydání mě samého si zahraji ještě já sám, ale toho mladšího rád přenechám někomu jinému. Co třeba Ondřeji Havlovi?“ V ten moment tam naběhnu v jeho typickém kostýmu – červená vesta, slamák a motýlek. A on mě tam učí hrát a říká: „Poslouchej, já se hraji takhle.“ Je to ohromná legrace, lidé se smějí a to je hlavní.
Premiéra této hry byla spjata s 55. výročím divadla, měli jste nějakou speciální oslavu k této příležitosti?
Měli, byla to velká sláva. Spousta herců oslavovala, že už je to tolik let a divadlo stále funguje a těší se popularitě. Mrzí mě, že jsem to také tak nemohl vnímat, ačkoliv jsem divadlo Semafor sledoval už od malička, chodil jsem tam s mojí mámou na různá představení. Ale to hlavní, co se oslavovalo, byly právě nápady Jiřího Suchého, který je ještě dodnes nekonečná studna nových ideí, a to mu je už 83 let.
Už se vám někdy stalo, že by někdo z vašich vrstevníků neznal divadlo Semafor a neuměl si spojit název divadla se jmény zakladatelů?
Určitě. Sice ne mezi herci, ale celkově mladé lidi divadlo bohužel příliš nezajímá. Jména Suchý a Šlitr a název Semafor znají, ale nedají si to do souvislosti. To je vážně strašná škoda, protože zrovna tuhle poslední hru bych doporučil každému bez rozdílu věku. Mladí lidé se poučí v tom, že ne vždy jsme mohli mít svobodu projevu, a starší generace ráda zavzpomíná.
Jak se vám vlastně pracuje s Jiřím Suchým?
On je vážně mistr svého umění. Na druhou stranu je ale neuvěřitelně přátelský, veselý a otevřený novým možnostem. Neustále okolo nás během zkoušek pobíhá, vypráví historky ze života a nechává nám volnost v tom, co chceme hrát. Když si třeba nějakou větu ze scénáře upravím podle sebe, je jedině nadšený a říká mi: „Takhle to zahraj, to je perfektní, to se bude lidem líbit!“ Na scéně s ním není vůbec žádná nervozita, stres a nikdo z něho nemáme strach, i když ho všichni moc respektujeme.
