VIDEO: Hraní na ulici? Je to riziko hlavně pro nástroje, popisuje violoncellistka
Je bezpečné hrát na ulici, když k vám může cizí člověk přijít vlastně jakkoli blízko?
Většinou je to v pořádku, pokud vám někdo nechce sahat na nástroj nebo po vás zrovna něco nehází. Zážitky s opilými lidmi bývají nepříjemné, ale všechno to jsou spíš výjimečné situace, kterým se pak s kapelou smějeme. Jednou se nám třeba stalo, že na nás začalo něco padat, ale déšt´ to být nemohl, protože svítilo sluníčko. Kolegyni to trefilo do hlavy. Až po chvíli jsme zjistili, že na nás nějací školáci házejí z věže vedle Karlova mostu hroznové víno. Lidé si asi neuvědomují, že nás pět tam má dohromady nástroje za statisíce a není zas tak složité je zničit.
Takže busking, tedy vystupování v ulicích, je spíš riziko pro vaše vybavení?
V naší skupině Elektroshock máme dvoje housle, violu, violoncello a bicí nástroj cajon. Všechno je dřevěné, takže to nesmí zmoknout, ale ani ostré sluníčko nástrojům zrovna nepřispěje. Mohou se vysušit a pak prasknout. Já jsem si kvůli tomu pro své violoncello obstarala zvlhčovač, je to taková hadička, která se namočí a strčí do otvoru v nástroji. Udržuje v něm vlhkost. Protože čím více je dřevo vyživené, tím má hezčí zvuk – a to je u nástroje to důležité.
Co když počasí nepřeje?
Tak buď nehrajeme vůbec, nebo si vezmu erární kapelní violoncello, se svým bych to za nepěkného počasí určitě neriskovala. V kapele totiž nemáme pevné obsazení, je nás dohromady asi osmnáct a podle časových možností se vždycky sestaví pětice, která jde zrovna na most hrát. Koncertovat pokaždé snad ani není možné, vzhledem k tomu, že hrajeme i dvakrát denně celý týden. Samozřejmě to ale nejde celý rok, buskingu se věnujeme od března do listopadu.
Co vás na vystupování baví?
Elektroshock začali hrát na Karlově mostě ještě před tím, než jsem se k nim připojila. Ale vím, že zkoušeli busking i někde jinde a zaujala je ta atmosféra. Je to oproti koncertnímu sálu obrovský rozdíl. Když máte svoje vystoupení, tak víte, že lidé přišli přímo na vás a něco od toho očekávají. Jakmile hrajete na ulici, musíte zaujmout náhodné kolemjdoucí, kteří si často ani nezapamatují název kapely. Hudba je navíc musí strhnout tak, aby vám byli ochotni zaplatit i přesto, že nemusejí. Je pro nás pak o to hezčí, že se lidé zastaví, poslouchají a usmívají se, i když už jsme po celém dni unavení.
Jaká musí být hudba, aby lidi zaujala?
Něčím jiná, zvláštní, aby vás to přimělo se do ní zaposlouchat. Pro mě je to třeba úplně odlišný styl hudby, než na který jsem zvyklá. Na konzervatoři se věnujeme klasice, s kapelou Elektroshock ale hrajeme smyčcové úpravy moderních písní, které náš manažer Jakub Podivinský sám aranžuje. Na mostě střídáme jen několik skladeb, aby toho nově příchozí kolegové hned neměli moc – hrajeme například Piráty z Karibiku, Mamma Mia nebo I Love Rock N Roll. Zjistili jsme, že nám vyhovuje patnáct minut hrát, pak si dát chvilku pauzu a jedeme ten hudební set zase znova. Stihneme ho za ty tři hodiny vždycky osmkrát. Samozřejmě je to pak už trochu rutina, ale pro mě je důležité, že hraju a že mě to baví. Práce v oboru není pro hudebníky samozřejmostí.
Může si na Karlův most přijít zahrát kdokoli?
Všichni, kdo tam jsou, museli projít konkurzem. Pořádá ho Sdružení výtvarníků Karlova mostu, které se stará o to, aby tam nebylo přeplněno. Pokud projdete u komise, musíte si pořídit licenci, že na mostě vůbec smíte vystupovat. A pak si před každým hraním zakoupíte povolení na určitý čas a určité místo. Naše pravidelné tři hodiny nás na Karlově mostě pokaždé vyjdou na tisíc korun.
Vyděláte tolik, aby se vám to vyplatilo?
Samozřejmě, jinak bychom si to nemohli dovolit. Bývají slabší i silnější dny, někteří lidé hodí pár drobných, někdo papírové peníze. Dost se nastřádá i prodejem cédéček. Ale dá se říci, že vyděláme zhruba čtyři nebo pět tisíc za ty tři hodiny, co na mostě během jednoho hraní trávíme.
Uživíte se buskingem?
Já ještě studuji, takže zatím nepotřebuji práci na plný úvazek, ale přivýdělek je to pěkný. I vzhledem k tomu, kolik do hudby musím investovat peněz – pro konzervatoř je potřeba violoncello minimálně za sto tisíc a rodiče nejsou tak bohatí, aby mi ho celé zaplatili. Musela jsem se na různých brigádách snažit i já sama. Čeká mě teď ještě nákup karbonového a dřevěného smyčce za deset tisíc. A do roka dalšího za třicet. Teď už bych navíc měla začít šetřit na nové violoncello, někteří moji spolužáci ho mají i za čtvrt milionu, to je pak kvalitnější nástroj. Mít takový se mi snad jednou taky podaří.
Platí, že čím lepší nástroj, tím dražší?
Nemusí to tak být. Znám violoncello, které bylo dvakrát dražší než moje, a zvuk z něj mi vůbec nepřijde tak pěkný. Ale samozřejmě nejde srovnávat nástroj za padesát a dvě stě tisíc. Může se ale stát, že natrefíte na někoho, kdo hodnotu nástroje nezná a prodá vám ho pod cenou. Muzikantský svět je plný náhod.
Jaké náhody máte konkrétně na mysli?
Pro nás hudebníky jsou důležité, protože se často jen díky nim dostaneme k nějaké pracovní nabídce. Třeba nedávno jsem potkala v autobuse violistu, který se se mnou dal do řeči, když viděl, že mi ostatní cestující zaházeli violoncello svými zavazadly. Povídali jsme si o jeho ženě, která je taky violoncellistka, a pak mi nabídl, že bych mohla dělat konkurz do akademie holandského orchestru. A právě takhle většinou my muzikanti získáváme kšefty.
https://www.youtube.com/watch?v=u5vu5wJEAHg
