Herečka Štěpánka Fingerhutová: Role problematických dívek mě herecky posouvají dál
Vaše první velká role v komerčním filmu byla postava Natálie ve snímku Dvojníci. Jak se vám hrála role dcery jedné z hlavních postav?
Určitě to nebyla nejtěžší postava, kterou jsem hrála, protože Dvojníci jsou letní komedie. Říkám, že je to moje největší role v komerčním snímku, protože jsem se mohla ukázat, dostat se více do povědomí diváků. Beru to jako velkou příležitost, cítím i větší mediální zájem než před Dvojníky a pracovně mě to posunulo dál.
Jak se vám s Ondřejem Sokolem pracovalo?
Skvěle, Ondřeje obdivuji. Hlavně proto, že ve Dvojnících hrál dvojroli a to bylo pro něj technicky náročné. I když měl dubléra, nepoužíval ho. Počítal si repliky, aby sám sobě ve filmu odpovídal. Teď navíc zkouším v Činoherním klubu hru Kati od Martina McDonagha, kterou Ondřej režíruje. Pracuje se mi s ním velmi dobře. Jedná s námi klidně a dává konkrétní připomínky, jakým způsobem scénu hrát a na čem pracovat.
Jaké postavy nejraději hrajete?
Zatím nemůžu říct nějaké specifikum, které mě baví nejvíc. O prázdninách jsem natáčela seriál pro Českou televizi Mazalové 2, kde jsem hrála princeznu, a to jsem si užívala. Hlavně díky šatům, ale navíc to byla role komediální, nebyla to jednoduchá králova dcera. Splnil se mi sen, ale ještě by to chtělo nějakou štědrovečerní pohádku. To se tak říká mezi mladými herečkami, že chceme stihnout roli princezny, než na to budeme staré. Ale já osobně vánoční pohádky zbožňuji, proto bych v jedné chtěla účinkovat.
A jsou naopak nějaké role, které jsou pro vás obtížné ztvárnit?
Ano, role, do kterých jsem nejvíce obsazovaná, a to jsou děti někoho. Je to docela těžký úkol, jelikož v nich není občas co hrát. Výjimky se ale najdou. Třeba v nekomerčním snímku Barbelo jsem ztvárnila dceru herečky Zuzany Bydžovské a moje postava se zbláznila, to pro mě byla skvělá zkušenost. Baví mě role, které jsou zajímavé, například problematické holky. Je na nich více práce, člověk si musí najít důvody jejich chování a ty si obhájit. Herecky mě to posouvá víc, než hezké mladé slečny, které nemají větší hloubku. Ale žádnou rolí nepohrdám.
Když tyto postavy hrajete, ovlivňují vás nějak?
Dopad určitě mají, minimálně v tom, že mě vyčerpávají. Když jsem hrála v Barbelu, nezbláznila jsem se jako Anežka, kterou jsem ztvárnila, ale odcházela jsem z placu s brekem absolutně nervově vyčerpaná. To se mi stává často, dávám do hraní všechno a nějakým způsobem mě složité role zasáhnou. Hlavně hraji podle metody Stanislavského, což znamená, že postavy ztvárňuji přes psychiku než přes technickou stránku. Pocity musí vycházet zevnitř herce, vtělit se do postavy. Mám tak možnost se z osudů lidí, které hraju, poučit i do osobního života a nedělat stejné chyby jako oni.
Je těžké se jako mladá herečka uchytit?
Konkurence je velká a já mám štěstí, že od malička chodím na konkurzy. To je samostatná disciplína, kterou se člověk musí naučit. Nemám stoprocentní úspěch, to vůbec ne, ale už v tom umím chodit. Je potřeba vědět, jak vystupovat na kameru, pracovat s textem a třeba i přemýšlet nad tím, co si vzít na sebe. Škoda je, že se na konzervatoři neučí, jak se na casting připravit, rozhodně by to spoustě mladým hercům v kariéře pomohlo. Teď už ale dostávám role i na základě referencí z předchozích projektů.
V čem jsou podle vás nevýhody hereckého života?
Je to má vysněná profese, ale má také svá úskalí. Musím počítat s tím, že můj příjem je nestálý. Práci si musím přizpůsobit osobnímu životu, protože je dost časově náročná, stejně tak psychicky i fyzicky. Hlavně u tanečních představení musíme s kolegy dávat pozor, abychom se na jevišti nepomlátili. A když člověk hraje do deseti večer v divadle a druhý den v pět ráno vstává na natáčení, je to pro tělo namáhavé. Herec také musí počítat s tím, že nejen on, ale i režiséři a diváci budou kritizovat jeho vzhled a schopnosti. Já osobně jsem si výtky brala hodně k srdci, ale teď už si o něco víc věřím a snažím se to hlavně tolik neřešit.
