Hana Robinson: Každý máme brouka v hlavě
V roce 2008 vydal Michal Horáček album Ohrožený druh. Vy jste nazpívala většinu písní. Jak k této spolupráci došlo?
Michal Horáček tenkrát přednášel na Filozofické fakultě v Brně. Můj bratr a manažer Pavel Trčala se s ním dal do řeči a hned mi volal, abych přišla a přinesla své CD, které jsem právě dokončila v Anglii. S panem Horáčkem jsme se krátce sekali, později se mi ozval a nabídl několik textů ke zhudebnění. A tak začala naše spolupráce.
Jakou píseň z desky Ohrožený druh máte nejraději?
Nejraději mám píseň Zpráva, ke které jsem napsala hudbu. Text k této písni byl v té době jako mně šitý na míru. Mám ráda i Tramtárii, ke které jsem také napsala hudbu. Měla jsem jí zpívat já, ale když jsem ji slyšela úžasně zpívat Natálii Kocábovou, tak jsem jí píseň přenechala. Ze skladeb, ke kterým jsem hudbu nesložila, mě asi nejvíce baví Ohrožený druh, protože má dokonalý text.
Toto album získalo ocenění Deska roku a Anděla za nejlepší album. Jaký to byl pro vás pocit?
Samozřejmě byl jedinečný. Velice jsem si cenila toho, že jsem nebyla pouze jednou z interpretek, ale i autorka hudby tří písní. S Richardem Krajčem, se kterým jsem nazpívala duet Bellissima ze zmiňované desky, jsem se například setkala až na pódiu při vystoupení Deska roku 2009. Jako jediní jsme tam tenkrát hráli živě. Bylo to skvělé.
Jak se spolupracuje s Michalem Horáčkem?
Výborně. Je to člověk, který ví, co chce a hlavně je to báječný textař.
Stali jste se přáteli nebo jste zůstali čistě u pracovního vztahu?
Pokud si mohu dovolit to takto říct, myslím, že trochu od obojího.
Na začátku prosince jste křtila své nové album. Je vaše první sólové?
Brouk v hlavě je mé první album, na kterém se nachází pouze české písně. Předešlé, které jsem natáčela v Anglii, bylo jen s anglickými texty.
Čím ještě je tohle album charakteristické?
Je ovlivněno řadou žánrů, nejvíce však bluesem, jazzem, šansonem, ale i lidovou hudbou. Je lehce ironické a k zamyšlení. Myslím, že více osloví ženy, ovšem mohu se plést. Snažila jsem se napsat dobré texty o manželství, lásce, nevěře, ale třeba i o muži, který hodně pil. Představy se měnily, protože se v mém životě odehrála celá řada změn. Ty pochopitelně ovlivnily i mou tvorbu. Ale snad se mi to povedlo.
Proč se deska jmenuje Brouk v hlavě?
Brouk v hlavě je název titulní písně z této desky, veselé swingové skladby. Každý máme občas brouka v hlavě. Název má ovšem i hlubší význam. Trpím roztroušenou sklerózou a brouk v hlavě může připomínat i fakt, že není něco v pořádku. Lidé jako já mají totiž doslova takové bílé flíčky neboli broučky v hlavě, které jsou vidět po vyšetření magnetickou resonancí. Na toto spojení mě ovšem přivedlo až okolí.
Od smutných okolností se vrat´me zpět k hudbě, kterou se seberealizujete. Hostuje na vaší nové desce někdo?
V několika písních mě doplňuje spoluproducent této desky Ivan Doležálek.
Jak dlouho trvala příprava a následné nahráváná CD Brouk v hlavě?
Téměř dva roky. Nebylo to ale tak, jak jsem si původně představovala. Že budu celou dobu intenzivně pracovat. Když jsem začala, za tři dny ve studiu se natočila asi polovina věcí, a potom práce na rok utichla. Došly mi finance, neměla jsem kolem sebe ty správné lidi a možná jsem si ani nevěřila. Rozvedla jsem se a také se zhoršilo mé onemocnění. Po nějaké době jsem se dala dohromady a až tento červen jsem opět začala pracovat.
Jsou všechny písně na albu vaší tvorbou?
Veškerá hudba i texty jsou mé vlastní. Se dvěma mi ale pomáhala maminka, protože jsou ovlivněné Valašskem, odkud pochází.
Pro křest jste zvolila kavárnu v Brně. Proč zrovna tam?
Pocházím z Brna a mám tam nejen celou rodinu, ale i své příznivce, které si hýčkám.
Máte svou kapelu Hana Robinson Trio. Vždy jste chtěla mít vlastní kapelu?
Tak jako je dobré mít vlastní dům či byt, je dobré mít vlastní kapelu se stálým obsazením. Samozřejmě si můžete najímat různé hráče na různá vystoupení, ale já to nedělám, ani si nemyslím, že je to pro mě produktivní. Mám ráda svoje kluky, jsou to vynikající muzikanti a já si moc přeji, aby nám to takto vydrželo co nejdéle.
Jak jste se dali dohromady?
Saxofonistu Petra Kroutila znám již ze studií na Berklee College of Music v Bostonu, kde jsme byli spolužáky. S kontrabasistu Tondou Šturmou mě seznámil právě Petr.
Stačí vám spojení klavíru, saxofonu a kontrabasu, nebo byste chtěla nějaký hudební nástroj přidat?
Jsem naprosto spokojená, miluji saxofon, hlavně když hraje Petr. Basa je nutnou součástí každé muziky a Tonda hraje skvěle. Navíc se ve třech vejdeme s celou výbavou do jednoho auta, což nám maximálně vyhovuje a je to logisticky nenáročné. Je ovšem pravda, že uvažuji o bicích.
Klape vám to v kapele bez problémů, nebo se občas hádáte?
Myslím, že jsme jedna z nejpohodovějších hudebních seskupení, žádné problémy jsme nikdy neměli. Všichni víme, že jsme spolu dobrovolně, tak proč bychom se hádali. I proto je dobré, že jsme pouze tři.
V již zméněném Brně jste s kapelou předskakovala na koncertě Karlu Gottovi. Jak k tomu došlo?
Oslovil nás brněnský pořadatel koncertů Pavel Tesař, který si nás přišel poslechnout na jeden z našich koncertů a líbili jsme se mu. Byli jsme nadšeni, když nás Karel Gott odsouhlasil. Pavel Tesař nás obsadil i jako předkapelu Lucii Bílé v létě na zámku v Boskovicích.
Byl to jediný koncert, nebo máte v plánu další spolupráci?
Spolupráce s Karlem Gottem by byla báječná. Třeba se mi mé přání jednou splní a budeme spolu úzce spolupracovat.
Chystáte se v budoucnu na turné?
Nevím, jestli turné je to správné slovo, ale určitě chystáme koncerty a různá vystoupení.