Funkční vizuál je jako dobrý recepční hotelu
Jak jste se dostal ke spolupráci s kurátorem Pavlem Vančátem na výstavě Mutující médium?
Spolupráce mezi grafikem a galeriemi se může vyvíjet různě. Lidé z vedení Galerie Rudolfinum mě požádali o účast na přípravě výstavy a stejně tak oslovili i další grafiky. Byli jsme, tuším, čtyři až pět, takže šlo o soutěž mezi několika návrhy a přístupy. Galerie vybrala společně s kurátorem Pavlem Vančátem mé řešení a pokračovali jsme na konkrétní propagaci. S Pavlem jsem se potkal už dříve, nebot´ před lety proběhly v galerii Ateliér Josefa Sudka výstavy, na kterých pracoval i on.
Mimo jiné jste zpracovával i ústřední fotografii výstavy. Podle čeho se nejčastěji vybírá, pokud jde o výstavu prezentující několik autorů najednou?
Buď se najde dostatečně výstižný obraz coby dominanta, nebo lze pracovat s tématem, názvem, nebo konceptem, který nemusí být nutně svázaný s konkrétním vystavovaným dílem. Současně bývá nutné první materiály vyrobit s předstihem, zatímco instalace nové výstavy je teprve v plenkách.
A podle čeho jste si vybral právě fotografii Růže od Jiřího Thýna? Po zhlédnutí výstavy jsem měla pocit, že by se daly najít jiné fotky, které by více vystihly podstatu nebo obsah výstavy.
Dostal jsem na výběr pouze ze čtyř fotografií od různých autorů, proto pro mě byla volba celkem jasná od začátku práce na návrzích. Zvolil jsem takový obraz, do kterého lze zasáhnout a se kterým je možné dál nakládat co nejsvobodněji. Růže od Jirky Thýna byla z nabízeného výběru jediná fotka, která snesla „hrubé zacházení“ a pro mě vhodná volba. Pokud jste viděla pozvánku, tak právě na ni se koncept s manipulací obrazu a průhledu jednoho výřezu do druhého projevil v ještě čistší a možná i srozumitelnější formě než na dalších tiskovinách.
Byla to tedy jediná fotografie z výstavy, se kterou se dalo takto dobře manipulovat?
Záměrně jsem zvolil motiv, který nebude působit jako „dokončená“ fotografie a který přežije další mutaci. Mohl jsem tak řezat a vrstvit tentýž obraz s minimální obavou, že zásahem zničím jeho podstatu, nebo že bude manipulace úplně zavádějící. S ostatními nabízenými fotografiemi by bylo možné pracovat „pouze“ jako s podložkou pod texty a řešil bych neustále, kam je vhodně uklidit. Právě ta manipulace s motivem a vytvoření rámce v rámci pro mě dobře souzněla s tématem hledání přístupu k fotografii jako médiu, které už postrádá jasné hranice. Navíc kompaktní barevnost a kontrast motivu výrazně rozšířil možnost umístění typografie a povinných prvků přímo před obraz.
Je při výběru fotografie důležitý ještě nějaký aspekt, který by měl obraz splňovat?
Kromě výše popsaného jde i o praktickou volbu. Vedle pozvánek a plakátů je zapotřebí vizuál rozpracovat do různých, často velmi rozdílných formátů od úzkého velkoplošného banneru až po širokoúhlý inzerát bleších rozměrů. Fotografie mi umožnila neomezenou variabilitu v souvislosti s poměrem stran i velikostí výstupu při zachováni celistvosti propagace a čitelnosti.
Pokud se nepletu, měl jste na starosti i vizuál písma. Co dál patřilo k náplni vaší práce?
I typografové radí fotí. Někdy i sami sebe – Michal Smejkal, zdroj: Michal Smejkal
Práce s písmem je samozřejmě základní součást grafické práce. Vedle standardních a nejvíce viditelných výstupů, jako jsou plakáty několika formátů, je třeba zpracovat veškerou inzerci, plachtoviny na budovu, bannery pro elektronická media, plotrované texty do interiéru, popisky, tiráž a pár dalších drobností.
Na co především jste se soustředil při výběru vizuálních prvků, aby dostatečně doplňovaly celou výstavu a zároveň k fotografiím ladily? Nechal jste se něčím inspirovat?
Nemyslím, že je nutné ladit propagaci k vystaveným dílům, zvlášt´ u skupinové expozice, kde je mnoho různých autorů a přístupů. V ideálním případě jde o nalezení výstižného vizuálu a jednotnou propagaci rozpracovanou do všech podrobností. Inspirací jsou zdařilé práce kolegů, fotografie, průmyslový design i naprosto obyčejné věci. Jako typograf rád koukám na písmo, at´ už je kdekoli.
Jak velký prostor jste pro svoji práci dostal? Měl jste stanovené nějaké hranice, nebo to bylo čistě na vás?
Rozhodování je na vedení galerie a kurátorovi. Pokud je návrh přijat, řeší se praktické věci, případně nějaké doladění. To je výhoda soutěží, výběr mezi několika návrhy obstará více grafiků. Přesto o předloženém návrhu se diskutuje, je to živý proces. Někdy je přijata první verze, jindy se na žádost upravuje.
Jak moc může dobrý nebo špatný vizuál celou výstavu ovlivnit?
Vizuál bych příliš nepřeceňoval. Jistěže amatérské zpracování něco vypovídá o přístupu a profesionalitě zadavatele, ale dobrá výstava se špatným vizuálem zůstane dobrou výstavou s menším škraloupem. Skvělý vizuál na blbost je víceméně podvod. Funkční vizuál může výstavě posloužit podobně jako dobrý recepční hotelu.
Jak na vás ve výsledku výstava působila jako na diváka a jako na spolutvůrce? Co vám jako divákovi a jako spolutvůrci sdělila, k čemu vás dovedla?
Pracuji delší dobu pro Ateliér Josefa Sudka a v tamní komorní galerii se vystřídala většina autorů zastoupených na výstavě Mutující médium. Proto mi přehlídka převážně známých věcí poskládaných do kapitol dle kurátorského záměru hlavně propojila tendence konkrétních autorů v nových souvislostech. Neformální adjustace v prostorách Rudolfina na mě působila přesvědčivě a celkově výstavu považuji za vydařenou. Jedinou výtku bych měl k absenci podrobnějšího textového doprovodu pro řadového návštěvníka, kterému bez vysvětlujícího komentáře hrozila v tom lepším případě závrat´ (smích).