Frontman skupiny Evelynne: Pokud kapela není na sociálních sítích, je zabitá
Kapela Evelynne se v původní sestavě sešla před osmi lety. Měli jste už tenkrát jasno jaký žánr chcete hrát?
Určitě ne. Naše úplné začátky byly spíše punk rockové. V té době jsme byli ovlivněni kapelami typu Blink 182. Styl se pak postupně vyvíjel. Vyzkoušeli jsme i nejeden tvrdší žánr.
Vybavíte si ten nejtvrdší?
Bylo to tak čtyři roky zpátky, kdy jsme se pustili do stylu podobného emotional core (hudební styl, který se vyvinul z hardcoru, pozn. redakce). Pak nás ale začala lákat elektronika.
Jste momentálně stylově tam, kde chcete být?
Myslím si, že ano. Aspoň prozatím, pokud se třeba nebudeme chtít za rok posunout někam jinam. Víceméně člověk vždy dělá to, co ho baví a my jsme nikdy nekoukali, zda jde naše muzika už moc do elektra, trancu, nebo hardcoru. Spíš se pokoušíme oblibené žánry spojit dohromady, aby to dobře znělo.
Myslíte si, že je v současné době těžší se prosadit, než třeba před deseti lety?
Ano, to rozhodně.
V čem?
Teď je činnost kapely hodně ovlivněna tím, zda má či nemá facebook a jak je aktivní na jiných sociálních sítích. Když to zanedbává, tak je v podstatě zabitá. Například ještě v roce 2000 stačilo vydat desku, a pokud se líbila, tak se prodávala. Teď to z devadesáti procent funguje přes sociální sítě.
Jak přesně?
Kapela si někde zahraje, hned na to si jí na facebooku přidá do oblíbených například třicet lidí, pak dalších třicet lidí a ti to následně sdílejí dál. S tím už člověk může pracovat. Nestačí tedy jenom hrát, ale i zapojit lidi do života kapely skrze sociální sítě. Označování fotografií, neustálá komunikace, to k tomu jednoduše patří, jinak se člověk nehne. Existují samozřejmě i jiné cesty, ale většinou propagace probíhá právě prostřednictvím aktivního života na internetu.
Tím pádem rebelové odmítající sociální sítě zůstávají neznámí?
V této době tomu tak je, bohužel.
Když jsme u toho, dokázali byste dělat hudbu jen pro sebe, nebo je pro vás popularita důležitá?
Mě baví hudba jako taková. Kdybych například odjel někam do zahraničí, pořád si budu skládat svoje věci a pořad mě to bude bavit úplně stejně. Ale samozřejmě je lepší, když hrajete pro dva tisíce lidí. Celý proces tvorby vás pak napňuje úplně jinak, než kdybyste si skládali pro sebe doma.
Skupina Evelynne ví, že pouze hrát nestačí. Zdroj: Archiv kapely Evelynne
Jaký je to pocit hrát pro tak velké publikum?
Je skvělé, když vidíte, že vaší hudbu lidé oceňují. Pak víte, že jí neděláte jen pro sebe. A o to víc vás to baví. Většinou je popularita z 99 procent tím důvodem, proč se někdo muzice věnuje.
V létě jste hráli na festivalu Rock For People. Jak se tam člověk dostane? Posílají hudebníci žádosti?
Ano, ale jsou jich taková kvanta, že probrat se tím množstvím musí být pro pořadatele neuvěřitelně těžké.
V čem musí kapela vyčnívat, aby si jí organizátoři všimli?
Hodně záleží na tom, jakým způsobem se kapela prezentuje. Pokud napíše email, že hraje takovou a takovou muziku, přiloží odkaz na svoje stránky a vzkaz „poslechněte si nás“, tak si to v životě nikdo neposlechne. To vím. Ale pokud se pošle balíček s cédéčkem, pak už je to jiná. Prezentace jednoduše musí nějak vypadat. Cest, jak se na festival dostat, je ale více.
A ve vašem případě to bylo jak?
Dvakrát nebo třikrát jsme se tam dostali přes nějaké soutěže a potom to už šlo trochu snadněji. Na starost si nás totiž vzal Petr Fořt, který je jedním z nejdůležitěších organizátorů Rock For People. Pak už to šlo přes jeho ruce.
Máte nějaký recept pro začínající kapely?
Osvědčená, jednotná cesta neexistuje. Podle mě si každý musí najít tu svou. Naše úplné začátky byly takové, že jsme jeli do horní dolní tři sta kilometrů, odehráli jsme koncert pro třicet lidí a dostali pětistovku na benzin. To jsou podle mě ty nejtěžší okamžiky, kterými by si lidé měli projít, aby si následně vážili větších akcí a uvědomovali si posun.
Momentálně jste na koncertní šňůře jako předskokani kapely Mandrage. Jak jste se k této spolupráci dostali?
Bylo to v rámci spolupráce a určitých vazeb. Oslovili jsme je, že bychom s nimi rádi jeli na turné a poštěstilo se nám. Hlásily se i jiné kapely, ale jsme rádi, že to vyšlo právě nám. A kdyby návštěvnost byla stejná jako při koncertu v Plzni, kdy přišlo 1200 lidí, tak bychom mohli získat spousty nových posluchačů.
Máte ambice se dostat do zahraničí?
Kdyby přišla nějaká možnost hrát na větších festivalech v zahraničí, tak bychom se tomu určitě nebránili. Zase jsme ale nohama na zemi. Není sice problém si zařídit turné po Anglii nebo Americe, to je podle mě to nejmenší. Záleží na tom, o jakou kapelu se jedná. Občas je to jako tahání dříví do lesa. Jet hrát do Anglie indie, které tam vzniklo, mi přijde trochu na hlavu.
Co je na životě hudebníka nejtěžší?
Nejtěžší je, když se člověk chce věnovat hudbě naplno, ale do toho musí řešit peníze, práci. Musí platit za běžné věci a u toho přemýšlet, že příští měsíc se do kapely musí narvat deset tisíc, pak pět atd. Tohle se každopádně musí ustát a kvůli počátečním komplikacím s hudbou neseknout.
