Film Milada nabídne jen ochutnávku z historie. Snímku škodí hlavně povrchní vyprávění a nahuštěnost děje
Dlouho trvalo, než se režisér David Mrnka vůbec pustil do díla. Téměř deset let shrnoval nejrůznější materiál a informace, aby mohl vzniknout snímek s názvem Milada. Jenže ani zdlouhavé přípravy, jak se na filmu ukazuje, nestačily. Snímek totiž působí jakoby se nemohl režisér rozhodnout, jak a pro koho ho točí. Dvouhodinové vyprávění o osudu Milady Horákové, která byla komunisty v 50. letech v Československu popravena, je něco mezi celovečerním filmem a naučným videem, které by se hodilo leda do škol. Ale ani jedno není splněné pořádně.
Zahraniční diváci či studenti možná ocení životní příběh Milady, jenž je vykreslen poměrně emočně a pomocí vypjatých scén. Pokud však nemají dobré základy z hodin dějepisu, z historického hlediska je pro ně dílo nepochopitelné. Režisér se totiž mnoha událostí jen lehce dotkne, vysvětlení však nepřichází. Osud Horákové je tak zpracován povrchně, jede po historických milnících — jde tedy spíše o rychlý průlet dějinami od roku 1933 do 27. června 1950.
Skutečná Milada Horáková během soudního procesu. Zdroj: wikipedia.org
Politika v ústraní
Celkové zpracování je zmatené, zejména pokud jde o obraz. Do filmového příběhu jsou vložené reálné historické záznamy, které jsou černobílé. Třeba jeden z Hitlerových proslovů. Jako přechod mezi rychloscénami, které jsou hlavně ze začátku, režisér zvolil „zatmívačky“. Ty používá tak často, že má divák občas pocit, že už je konec filmu. Obraz se totiž stmívá a doprovází ji poklidná hudba. V tom se ale objeví jiný obraz a děj pokračuje dál. Scény se stímavačkami se ale objevují tolikrát, že místo o zpestření, jde spíš o rušivý prvek.
Izraelská herečka Ayelet Zurer (48), která hraje Miladu Horákovou, neustále někam chodí. Z jedné místnosti do druhé, z jednoho domu do druhého. Mezitím si stihne vyměnit tak akorát oblečení a po cestě řeší v útržkovitých dialozích dobovou politickou situaci. Režisér se vypořádá rychle i s počátkem druhé světové války, který je zachycen pouze prostřednictvím novinových titulků a strojených replik Horákové jako: „Hitler je nebezpečný“.
Chaos však s postupem děje spíše graduje, než aby se zmírňoval. Ten, kdo nezná příběh a osobnost politika Jana Masaryka, jen těžko bude chápat, proč se v příběhu objevil. Masaryk má ve filmu zobrazovat přicházející zlo v podobě komunistů, jelikož se mnoho lidí domnívá, že ho zabili právě oni. Odmítl totiž rezignovat na svůj post a mohl tak pro vládnoucí stranu představovat nebezpečí. To se však ve snímku divák nedozví. Krátká, zhruba půlminutová scéna, ukáže jak stojí v koupelně a telefonuje. Najednou přijde střih a Masaryk leží mrtvý na ulici. Ke scéně se vyjádří až o pár minut později Horáková, která stojí na místě, kam měl při pádu z okna dopadnout a konstatuje něco o ministrovi zahraničí. Jméno však neřekne. Masaryk zmizí tak rychle, jako se objeví – a divák stále tápe.
Herečka Ayelet Zurer, která představuje Miladu Horákovou. Zdroj: youtube.com
Mučená Horáková
Vypadá to, jakoby se režisér nemohl rozhodnout, co ze života Horákové zúročit. A tak se rozhodl použít raději všechno. Místo toho, aby vynikl její urputný boj za ženskou rovnoprávnost nebo působení v politice, které je ukázano velmi okrajově (divák se například nedozví, v jaké politické straně hlavní hrdinka působila), dává režisér prostor spíše emocím a mučícím scénám. Třeba když se Horáková loučí se svou rodinou den před popravou nebo když ji už popáté vrátí zpět do cely po výslechu, zmlácenou a skoro v bezvědomí.
Pokud divák očekává, že se dozví detaily z přelíčení, o kterém se ve spojení s Horákovou tolik mluví, bude zklamaný. Vykonstruovaný proces, který byl komunisty zorganizován, dostane ve snímku totiž zhruba jen pět minut. V tomto krátkém prostoru je čas pouze na řeč Horákové, několik slov soudkyně Brožové a pak už jde jen o čekání na smrt.
Izraelský přízvuk
Dcera Milady Horákové, Jana Horáková, později Kánská, se ve filmu objevuje třikrát a pokaždé ji ztvární jiná herečka. Šesiletou Janu hraje dokonce kluk Daniel Rchichev. Režisérovi se totiž líbilo, že se vzhledově velmi blíží skutečné Janě. Jako první ale obsadil jeho sestru Karinu Rchichev, která se zhostila role Jany ve třinácti. Janu Horákovou v jejích 57 letech pak zvárňuje česká herečka Tat´jana Medvecká.
Chválihodné jsou však herecké výkony a vlastně celé obsazení. Hlavní role, kterou ztvárnila již zmíněná Ayelet Zurer, byla pro herečku první velkou zkušeností. A zvládla ji dobře. Její tvář během soudního procesu vypadá věrohodně, přesně jako odhodlaný výraz Milady Horákové. Podařilo se ji tak vystihnout, jak odvážná Horáková vlastně byla. Dokonce se dá herečce odpustit i její izraelský přízvuk, který je v angličtině rozpoznatelný. Čeští herci se s angličtinou poprali také obstojně. Celkový dojem lehkého českého akcentu film nenarušuje, ani nepůsobí komicky, jako například čeští herci, kteří mluví anglicky v historickém snímku Anthropoid.
Film by nakonec nemusel být tak špatný, kdyby režisér upustil od zbytečné potřeby, dát do něj úplně všechno. Pokud by děj začal třeba propuštěním Horákové znacistického tábora v roce 1945, nic by se nestalo. Byl by pak větší prostor na rozvoj postav a také na to, aby diváci pochopili politickou kariéru Horákové. Filmu se nedá upřít, že je historicky velmi přesný, avšak někdy vypadá, až příliš strojeně. Dialogy totiž působí nevěrohodně, občas zní jako úryvky z knihy. Životní příběh Milady Horákové za zfilmování rozhodně stál a je dobře, že vzniknul. Jen je škoda, že se Mrnka rozhodl takto silný příběh zobrazit povrchní formou.
