Film Domácí péče stojí především na vynikající Mihulové
Hlavní hvězdou snímku Domácí péče je bezpochyby Alena Mihulová. Zdravotní sestru Vlastu, která navštěvuje pacienty doma a pro všechny lidi by se rozdala, ztvárňuje věrohodně. V tom jí zdatně sekunduje i její herecký partner Bolek Polívka. V roli manžela, který neví, jak se postavit k faktu, že jeho manželka umírá, dokázal skloubit dramatickou i komediální polohu. Oba protagonisté působí, že snad ani nemají žádný scénář. Dialogy jsou autentické a nijak vyumělkované.
Vlasta, které najdou lékaři v břiše metastázy, nejprve neví, jak se se situací vyrovnat. Na scénu posléze přichází dívka v podání Tatiany Vilhelmové, která Vlastě poodhalí svět alternativní léčby. V tomto okamžiku začne divák v duchu panikařit a doufá, že nepůjde o jakousi reklamu na tento druh léčení a že se hlavní postava jako zázrakem neuzdraví pomocí zahřívání rukou a plácání do čela. Ovšem v příběhu nastane včas zlomový okamžik a všechno nakonec dopadne úplně jinak.
Nejvýraznější ponaučení ze snímku patří především mladým lidem a dětem. Vlasta totiž nemá se svojí dcerou Marcelou zrovna nejvřelejší vztah, a poté, co onemocní, jí dokonce své neštěstí trochu klade za vinu. „Kdybys mi aspoň někdy dala sama od sebe pusu!“ křičí na dceru do telefonu. Naznačuje tak, že si s dcerou neužily příliš společných radostných okamžiků.
Místo slz zamyšlení
Za celou hodinu a půl nedoprovází film v pozadí žádná hudba, kromě okamžiku, kdy Vlasta hraje na klavír a zpívá. Paradoxně to celému příběhu jedině prospívá, protože více vyniknou jednotlivé situace a napjatá atmosféra. Domácí péče není film, který by byl přecpaný dojemnými scénami, které doženou diváka k slzám. Příběh spíše donutí lidi k zamyšlení nad způsobem života a vztahy s blízkými. První dojetí přichází až na konci filmu společně s prvními slzami Bolka Polívky.
Slabším místem filmu je občas střih. Místy se objevují příliš dlouhé nebo naopak useknuté záběry. Jedinou záchranou je, že kamera zřejmě „miluje“ Alenu Mihulovou, tudíž detaily a zaměření na její velké nevinné oči patří k nejatraktivnějším záběrům z celého filmu, přestože trvají zbytečně dlouho.
Po dlouhé době se v české kinematografii objevil snímek, který by si člověk po odchodu z kina rád pustil znovu. A to i přesto, že nejde o příliš optimistický děj. Jenomže v sobě skrývá velký nadhled nad ránami, které nám osud přichystá. Těžko říci, zda by byl film takhle výtečný s jinou herečkou. Každopádně Mihulová si odvezla Křišt´álový glóbus z Karlových Varů zaslouženě.
